ARCHAICKE MYŠLENÍᛏ
ANTICKÁ FILOSOFIEᛏ
STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIEᛏ
POČÁTKY NOVOVĚKÉ FILOSOFIEᛏ
NOVOVĚKÁ FILOSOFIEᛏ
ČESKÁ FILOSOFIEᛏ
Archaické myšlení nezná otázky v pravém smyslu slova. Příběhy o vzniku kosmu, bohů a lidí odpovídají na základní problémy lidské existence, aniž má člověk potřebu svou situaci ve světě dále zdůvodňovat. Místo lidské bytosti v kosmu je prožíváno a chápáno intuitivně a podpíráno tradicí, mytologií.
Vlastní řecká filosofie se počíná teprve tehdy, když se cítila potřeba vysvětlovat jevy nikoli z proměnlivé vůle bohů, nýbrž z přirozených příčin. Tak vznikla na přelomu 7. a 6. století př. n. l. v řeckých obcích Malé Asie (Milét, Efesos) nejstarší filosofie, zvaná přírodní. Řekové přejali od východních národů jednotlivé vědecké poznatky a upravili je v systém. Intuitivní, neurčitý způsob rozumění ustupuje potřebě výslovných otázek a odpovědí. Člověk se nespokojí tím, co zná od předků, ale touží pochopit řád věcí samostatně. Předmětem filosofické otázky se stává nejprve říše přírody, život obklopující nás ze všech stran, koloběh vznikání, zanikání a změny.
Milétští myslitelé, hledají odpověď na otázku, jaká je základní přirozenost (fyzis=zdroj života) světa. Tuto přirozenost pokládají za počátek (arché) všeho a neměnný podklad vší změny.
Thalés z Milétu(asi 624-545 př. n. l.) pokládal za takovou přirozenost, z níž vše vyrůstá, vodu. To řekl na základě pozorování o proměnách a výskytu vody -přesněji řečeno vlhkého.
Anaximandros považoval za počátek „apeiron“ (bezmezné, neurčité). Věci vznikají tím, že se z apeiron vydělují, navzájem omezují, dotvářejí a posléze zahlazují. Za vznik se platí zánikem zpět do apeiron, které jediné nevzniká, ani nezaniká.
Anaximenés měl za to, že vše vzniká zhušťováním a zřeďováním vzduchu, který tvoří duši všeho, vše oživuje.
Později se Diogenés z Apollonie (430) shoduje s Anaximenem v tom, že za počátek věcí uznává vzduch, přiděluje však vzduchu i vlastnosti duševní, rozum a vědění
Pýthagorás ze Samu (asi 581 - cca 500 př. n. l.) učil, že číslo je podstatou všeho, důvodem tvarů, principem kosmu. Kosmos sám chápal jako průsečík vztahů meze (peras) a neomezena (apeiron). Jsoucí povstává z 1 (bod), 2 (čára), 3 (plocha), 4 (prostorový tvar). Součet těchto čísel je 10 - posvátné číslo pýthagorejců, které v sobě zahrnuje vše základní. Číselně pojatá mez brání vítězství beztvarého chaosu. Čísla tedy nejsou jen nástroji našeho rozumu, jsou věčnými realitami, které tvoří nezanikající jádra jevů. Nabývají mystického významu a spoluvytvářejí harmonickou rovnováhu kosmu. Dle pýthagorejství lze číslo odhalit v čemkoliv. Vše převádí na číselně postižitelné činitele. „Pýthagorejci se sdružovali v nábožensko-mystické řády, silně elitářsky profilované, které mimo jiné chtěly provádět celkovou reformu života podle kosmického řádu. Pro tyto ambice byli pythagorejci nezřídka pronásledováni.“
Hérakleitos z Efezu (540-480 př. n. l.) považuje svět za živý oheň, „který se vzněcuje podle míry a hasne podle míry“. Vše prochází procesem ustavičné změny („nevstoupíš dvakrát do téže řeky“). Důvodem proměn je vnitřní protikladnost, která probíhá věcmi i kosmem samým. Protiklady tvoří nesmiřitelné a zároveň neoddělitelné póly, neshodnou shodnost, harmonickou protisměrnost.
Svět o své povaze ustavičně mluví (logos=řeč), ale lidé nerozumějí. Aby bylo možno dosáhnout smysluplného vědění, je třeba otevřít se této řeči a přijmout protikladnost všeho - včetně života, který je spoluurčován protikladem smrti. Napětí mezi protivami, jejich soustavný milující boj, spor (polemos) je neměnným zákonem, z nějž nelze vystoupit. Teprve přijetí této rozpornosti umožní člověku pochopit ji jako nutnou a spatřit celek světa tvořený ustavičným vyvažováním soupeřících, ale neoddělitelných sil. Všechno, co jest, je výsledkem napětí a sporu.
Zápas však neústí v chaosu, protože vyvažování je zákonité a je nejvlastnějším projevem moudrosti jednoho, které všechny protiklady uvnitř sebe harmonicky zahrnuje. „Bůh je den a noc, zima a léto, zápas a mír, sytost a hlad ...“
Xenofanés (asi 565-473 př. n. l.) proslul především kritikou tradičního antropomorfního (anthropos=člověk, morfé=forma) náboženství, které pokládal za výplod lidské představivosti. Člověk má tendenci převádět posvátno na jemu blízké smyslově uchopitelné formy (bozi v lidské podobě, s lidskými vlastnostmi apod.)
Parmenidés (540 - 465 př. n. l.) „v kontrastu k Hérakleitovi spatřuje svět jako neměnné ‚jedno‘, které trvá bez ustání, bez pohybu, věčně úplné a celé. Veškerý pohyb, změna, vznik i zánik jsou pouze smyslové klamy. Ve své filosofické básni ‚O přírodě‘ jednoznačně nadřazuje rozumové poznání (pravdu) nad smyslové vidění, které považuje za zásadně nepravdivé (pouhé mínění). Smyslově vnímáme ustavičné vznikání a zánik věcí. Podrobíme-li tuto zkušenost rozumové úvaze, dobereme se snadno jádra klamu. Vznik je stav před bytím - tedy nic, zánik je stav po bytí - tedy opět nic, vznik ani zánik logicky nejsou. Je jen bytí, které nepovstává a nemizí, neboť bychom jinak museli myslit vznik z ničeho, což je nesmysl. Jestliže bytí jest, musí být odevždy a provždy. Smyslové vnímání je třeba zásadně překonat.“
„Podstatu světa je možné poznat jenom rozumem, kdy myšlení je totožné s bytím, neboť nicotu myslet nelze. Člověk si tak uvědomuje totalitu bytí, v níž se ztrácí jakákoli mnohost a změna.“
Pojem bytí, který Parmenidés vnesl do dějin evropského ducha, je jedním ze základních filosofických pojmů.
Zénón z Eleje (490-430 př. n. l.) ukazoval logickými důkazy nemožnost myšlení založeného na smyslovosti a vytvořil celou řadu tzv. aporií (bezcestí), kterými dokazoval nemožnost pohybu a kterými podporoval Parmenidův postoj.
Empedoklés z Akragantu tvořivě spojil prvky učení svých předchůdců. Místo Parmenidova jednotného bytí zavedl čtyři živly (oheň, vzduch, země, voda). Tyto čtyři praelementy tvoří neměnný základ všech proměn. Spojováním a rozpojováním nejmenších částeček těchto živlů všechno vzniká a opět zaniká. Hybný princip, jenž částečky spojuje, nazval Empedoklés Láskou, princip, který vše rozděluje, Svárem
Anaxagorás hledal neměnné základní látky, jejichž slučováním a rozlučováním by bylo možné vyložit vznik a zánik věcí. Uznával jich ale nekonečné množství. Částice těchto prvků nazýval „semeny“ věcí. Podle převahy semen určitého druhu (např. dřeva) poznáváme, co věc je. Za vnější hybný princip považoval ducha - rozum - NÚS. Anaxagorás jej sice ještě vysvětloval jako nejjemnější a nejčistší látku, která nemůže být s ničím smíšena, i když je v některých věcech obsažena, na druhé straně však svému NÚS připisoval schopnost vládnout věcem, řídit je, uspořádávat i poznávat.
Nejvýznamnějším představitelem atomismu byl Démokritos z Abdér (asi 470-360 př. n. l.). Démokritos soudí, že svět sestává z plného jsoucna a z nejsoucího prázdna. Plné je tvořeno nespočetnými, smysly nevnímatelnými tělísky, jež nevznikají, nezanikají, jsou neměnná a nedělitelná - Démokritos je nazývá atomy (atomos = nedělitelný). Jednotlivá jsoucna povstávají skládáním atomů a jejich zánik je důsledkem rozkladu na tyto základní jednotky.
Nesčetné atomy se ustavičně pohybují v nekonečném prostoru (jejich pohyb umožňuje právě prázdno), srážením, míšením, shlukováním a rozpojováním povstávají a hynou mnohé světy i vše viditelné v nich. I člověk se skládá z atomů, a to jak jeho tělo, tak duše (byť se jedná o hmotu nesmírně jemnou). Vzhledem k popsanému mechanismu pohybu atomů je i duše určena k zániku.
Démokritův systém nazýváme materialistickým - neboť vše jsoucí má materiální (látkovou) povahu.“
V pátém století př. n. l. Řecko dosáhlo vrcholného politického i kulturního rozmachu. Ke slovu přichází nejvýznamnější ohnisko řecké filosofie - Athény. Ve vrcholném stádiu athénské demokracie, v době širší společenské aktivity, kdy se na řízení státu začali podílet i majetní obchodníci a řemeslníci, byl kladen velký důraz na veřejné vystupování a řečnické umění. Do řečnictví, praktik politického boje, ale i filosofické problematiky zasvěcovali své žáky sofisté - učitelé moudrosti.
Praxe demokracie, kdy zákony nabývají platnosti hlasováním občanů, a jsou tedy závislé na jejich vůli, odporuje představě o posvátnosti původu práva. Na scénu se dostává skeptické pochybování, které ústí v popření jakékoli objektivní míry posuzování pravdy. Základním měřítkem lidského jednání se stává, jak dalece se člověk dokáže prosadit ve společnosti.
Prótagorás z Abdéry je autorem slavného a pro sofisty příznačného výroku „člověk je mírou všech věcí“. To znamená, že věci nabývají takového významu, jaký jim člověk udělí.
Je-li člověk mírou všech věcí, je nasnadě začít přemýšlet o samotném přemýšlení.
Sókratés (470-399 př. n. l.) Byl současníkem a odpůrcem sofistů. Záměrně se odvrátil od zkoumání přírody, protože se prý člověk od ní nemůže nic naučit, a hlavní důraz položil na poznávání vlastní duše. Chodil po Athénách a diskutoval s občany o mravních a společenských otázkách. Například: Jaký stát je nejlepší, co je ctnost?, co je statečnost?, a tak dále. Rozhovorem, střetáním názorů se snažil dojít k vymezení zkoumaných pojmů. Sokrates nezanechal žádné psané dílo. Pouze z podrobných zpráv jeho žáků můžeme rekonstruovat, oč mu šlo.
Platón (427–347 př. n. l.) jeho filosofická díla mají podobu dialogu. Smyslově vnímaný svět považuje pouze za odraz světa neměnných a nadčasových realit, které nazývá ideje (vzory) které klade do říše idejí. Ideje jsou jediným pravým bytím, zatímco věci reálného světa jsou jen jejich nezřetelnými stíny. Nejsme schopni je vnímat v čisté podobě, ale pouze v jejich dílčích projevech. Duše je nesmrtelná a naše poznání je rozpomínání na to, co vnímala v říši idejí ve svých předchozích existencích.
Nejvyšší ideou je idea dobra, která dává říši idejí řád. I z ideje dobra jsme schopni vnímat pouze její dílčí projevy, jako jsou krása, libost a tak podobně.
Platón se také zabývá návrhem ideálního státu založeného na spravedlnosti. Tento stát by byl harmonickým spojením vládců, vyznačujících se moudrostí, vojáků, vyznačujících se statečností, a výrobců, vyznačujících se uměřeností. Významnou roli ve státě hraje poslušnost, podřízení se zájmům celku a askeze.
Aristotelés (384-322 př. n. l.) byl žákem a pokračovatelem Platónovým.ᛏ Převzal platónskou nauku o světě idejí, ale učí, že ideje existují jenom ve věcech smysly poznatelných jako jejich pomyslný základ, takže obecné představy jako samostatné bytosti neexistují.ᛏ Sebral všechno vědění starověku, přesně je zpracoval a napsal soustavně celou tehdejší vědu. Zvlášť přesně zpracoval logiku, jíž doplnil naukou o sylogismu.ᛏ
Svět je podle něho věčný a při každém jevu v něm lze rozeznat látku (hmotnou část) a formu (ideovou neboli duševní část). Čistá látka (pralátka) pro naše smysly neexistuje, neboť každá poznatelná látkaᛏ je již nějak formovaná. Nejnižší způsob formování mají látky neorganické, jejichž formou je tvar. Tyto neorganické látky jsou pak látkou pro další stupeň, pro rostliny, jejichž formou je vzrůst a rozmnožování. Tyto jsou zase látkou pro další stupeň, pro živočichy, jejichž formou je smyslovost a volný pohyb. Dalším stupněm je člověk, jehož formou je myšlení. Dokončíme-li tuto vývojovou řadu, je na jejím konci bytost, jejíž látkou je myšlení a formou rovněž myšlení, poněvadž již nic nemůže být dokonalejší. Je to tedy čistá forma, činnost, myšlení sebe sama a to je bůh. Země má za látku čtyři živly (oheň, vzduch, vodu a zemi) a její formou je přímočarý pohyb, kdežto stálice jsou z jiné látky, jakéhosi pátého živlu, věčného, jehož formou je kruhový pohyb. Duší rozumí Aristotelés člověkův život vůbec, a proto rozeznává u člověka trojí duši: rostlinnou, živočišnou a vlastní duši lidskou, duši myslící. Tato jediná je nesmrtelná. Lidskou blaženost vidí v myšlení a ctnost ve střední cestě mezi životními protivami.ᛏ
Osud filosofie po Aristotelovi souvisí s politickým úpadkem Řecka. Tehdy jej ovládla makedonská říše a jeho význam hluboko klesl. Poté postupně přešlo pod nadvádu Říma. Myslitelům v té době přichází na pomoc filosofie, jíž se odvracejí od vějšího světa k sobě samým.ᛏ
Stoickou filosofii založil vznícen velikostí Sokratova charakteru Zenon z Kittia (346–265). Sokratés byl pro stoiky vzorem mudrce, kterého se snažili dostihnout.ᛏ Stoické nauky sebral v ucelenou soustavu Chrysippos (281–208)ᛏ Boha chápe jako ohnivého ducha pronikajícího světem. Celý vesmír je tělem tohoto boha, jenž sám je jemnou hmotou, rozumem, který udržuje svět svými zákony. Je nezměnitelným a neodvratným osudem. Proto je lépe se tomuto osudu podřizovat dobrovolně.ᛏ Mravnost viděli stoikové v žitím v souhlase s přírodou. Za hlavní účel života pokládal ctnost. A ctnost společně s moudrostí spočívá v tom, že se člověk přizpůsobí tomu, co je nutné. Že zachovává ke všem vnějším událostem, které na něj doléhají, lhostejnost.ᛏ
Epikuros (341–270) navázal na Demokritův atomizmus pozměněný učením, že se atomy v prostoru nepohybují zcela nutně, nýbrž že mají možnost se od daného směru odchýlit.ᛏ Tím je dán člověku prostor pro svobodné jednání.୲ Epikúros považoval za nutné znát přírodu a její zákonitosti především proto, aby se člověk zbavil strachu z bohů a ze smrti.ᛏ Za nejvyšší statek považuje blaženost. Ctnost je rozumné poznání, jak má člověk žít, aby rozkoš a slast převyšovala strasti.ᛏ
Zároveň se stoicizmem a epikureizmem se mocně šířila filosofická skepse. Pyrrhon (365–275) zcela popírá možnost správného lidského poznání.ᛏ Zdrojem duševního klidu je tu smíření se s nepoznatelností světa.ᛏ To znamená, že pro duševní pokoj je třeba vzdát se jakéhokoli filosofování.ᛏ Dobrou stránkou této skepse bylo to, že při nedůvěře ve všeobecně platné poznání se začaly tvořit odborné vědy. Jejich středisko bylo v Alexandrii. Filosofie upouští od vysvětlení záhady boha rozumem a spojuje se s náboženstvím.ᛏ
Pythagorejskou nauku o čísle jako základu všeho jsoucna obnovuje Apolonius z Tyany. Přikládá ovšem číslům význam bytostí, platonských ideí. Nad nimi je bůh. Člověk se má povznášet od hmoty k bohu, k tomu však potřebuje vést mravný a asketický život; dále je mu třeba zprostředkování zvláštních bytostí vycházejících z boha, tzv. daimonů.ᛏ
Filon Alexandrijský (30 př. n. l. – 50 n. l.) vychází z názoru, že mezi Bohem a světem je rozpor a člověk že se příliš oddálil od Boha ke světu a potřebuje se tudíž s Bohem opět smířit. Toto smíření však může zprostředkovat jedině bytost vycházející z Boha (Mesiáš).ᛏ
Hlavním představitelem je Plótínos (204–270). Rozeznává tři jsoucna: duši světovou, která jako bůh nezávisí ani na čase ani na prostoru, duši lidskou, která je sice částí duše světové, ale je upoutána k tělu, a konečně hmotný svět, k němuž patří i naše tělo. Člověk příliš poklesl, oddáliv se od světové duše k hmotnému tělu a potřebuje se opět očistit od smyslného vlivu a vrátit se k duchovnosti. Toho lze dosáhnout odvrácením se od věcí pozemských, askezí a nadpřirozenou extází.ᛏ
Středověká filosofie je zcela zásadně spjata s křesťanstvím. Při přechodu od antiky k evropskému středověku je ovšem zachována kontinuita, neboť křesťanská filosofie navazuje na filosofii antickou.
„Patristika (pater = lat. otec) zahrnuje časový úsek od éry apoštolů až do cca r. 800. V rámci rané fáze tohoto proudu jde spíše o obhajobu křesťanských východisek v konfrontaci s antickým filosofickým dědictvím a o vymezení základních dogmat (dogma = nepochybně pravdivá teze). Ve vrcholné podobě pak patristika rozpracovává přijaté ústřední principy v ucelený systém.“ „Z organické syntézy křesťanského zjevení a antického intelektuálního a pojmového aparátu se postupně rodí evropské středověké myšlení.
Aurelius Augustinus (354–430) učí, že Bůh zjevuje pravdy, které rozum nechápe, pouze věřícím. Naše pravdy nejsou obrazem vnějších předmětů a dějů, nýbrž jsou to fakta našeho vědomí. Naše myšlenka je nejjistější ze všech zkušeností. Vlastní duše se stala rozhodčím, co je a jaké to je.ᛏ Pojetí světa vyjádřil třemi tezemi: Bůh je pánem světa. Duše je pánem těla. Vůle je pánem rozumu. Člověka můžeme posuzovat jen podle lidského úsilí, nikoli podle jeho rozumu. Vůle vytváří člověka. Pro konání dobra nestačí poznávat je, jak tvrdil mj. například Platón, ale milovat je a uskutečňovat je. Tím položil důraz na lásku, činnost a vnitřní život. Nejvyšší mravní hodnotou je podle Augustina vůle k mravnosti, která dodává činům hodnotu. Ale svoboda vůle je podmíněna milostí Boží: Člověk nemá na svých skutcích zásluhu, protože všechny jeho činy jsou předurčeny Bohem. Ve srovnání s nekonečným Bohem se stal svět tak nepatrný, že nemohl být cílem lidského života.ᛏ
„Scholastika (schola = lat. škola) kvete v rozpětí mezi 8. a 15. stol. a vyznačuje se precizací metod a důslednou systematičností, přičemž její ambice sahají k postihu harmonického celku kosmu i základních úkolů a směřování lidského života. Zatímco pro první staletí středověkého myšlení je příznačný silný vliv platonský, scholastika - zvláště ve své vrcholné formě - zřetelně tíhne k Aristotelovi [...], kterého povyšuje takřka na nedostižitelný kánon“ filosofické práce.
Boží existenci lze vyvodit už z pouhé ideje Boha domyšlené do důsledků. Představme si, říká Anselm z Canterbury (1033-1109), takové naprosto dokonalé jsoucno, že nic většího než ono neexistuje. Takové jsoucno v sobě bude obsahovat i dokonalost existence. Vždyť v opačném případě by nebylo tím největším jsoucnem a nezahrnovalo by všechny dokonalosti. A jelikož Bůh je tím nejvyšším jsoucnem, které v sobě zahrnuje všechny dokonalosti, je součástí jeho definice i existence. Ideu neexistujícího Boha nelze vůbec myslet.
Tomáš Akvinský (1228–1274) sjednotil aristotelskou filosofii s církevním učením a tím dal dogmatům rozumový výklad. Rozumové poznání slouží poznání zjevenému, to znamená, že přirozený rozum slouží víře.ᛏ Je mírným realistou. Univerzálie existují jenom v jednotlivinách a nikoli o sobě a jenom rozumovou abstrakcí myslíme si je odděleně. Jako ideje Božího ducha čili myšlenky, kterými si Bůh před stvořením světa věci představuje, existují ale také před věcmi. Jsoucnost Boží dokazuje z jeho skutků. Svět a věci v něm a dokonalost musí mít jinou příčinu než do nekonečna jdoucí řetěz příčin. Nesmrtelnost duše je následkem její nehmotnosti, duše však neexistuje dříve než její tělo a nemá žádné vrozené pojmy. Svoboda je nutnost z vnitřních důvodů.ᛏ
Duns Scotus (1205–1308) vynikal více kritikou nauk cizích, než tvořením nauky vlastní. S naprostou a rozhodnou vírou v nauku církevní spojuje skepticizmus vzhledem k jejich rozumovým důvodům. Po kritickém vyvrácení všech důvodů nezbývá víře jiný důvod než oddané a bezvýminečné podrobení se autoritě církevní. Duns Scotus velice zúžil počet církevních nauk, které lze pochopit a dokázat rozumem. Vyloučil i stvoření světa z ničeho a nesmrtelnost duše. Ani Aristotela neuznává za autoritu tak rozhodující, jako Tomáš Akvinský. Stejně jako Tomáš Akvinský popírá vrozené pojmy.ᛏ
Křesťanská mystika, „která představuje specifický svět a zvláště ve vrcholném středověku nabývá mimořádně zajímavých filosofických forem.“
Johannes Eckhart (1260-1327) „krouží především kolem pojmů duše a Boha. Duše je stvořena k obrazu Božímu - což znamená, že v sobě zahrnuje stejně jako její vzor trojjedinost. Sestává ze tří sil - poznání, hněvání se a chtění, jimž jsou přiřazeny tři základní ctnosti - víra, naděje a láska. Avšak jako je trojjediný Bůh jediným božstvím, tak i nad oněmi třemi duševními potencemi hoří mystická jiskérka, která se po celý život obrací ke svému zdroji - Bohu. Cílem člověka je být otevřen volání této jiskřičky, vystoupit ze sebe a splynout s božstvím - tedy vyvarovat se hříchu, oprostit se od pozemských věcí a nakonec i od sebe sama vzdáním se vlastní vůle.“
Středověkým myšlením bylo lidstvo odvedeno příliš daleko od skutečného života, od přírody a rozumu. Počátkem novověku nastává návrat k oběma. Tento návrat způsobila myšlenková hnutí, která vznikla počátkem novověku a mocně se šířila, byla to: renesance, znamenající obnovu starých vzorů v umění výtvarném, humanismus, znamenající obnovu starořecké a starořímské (klasické) literatury, a reformace, hnutí (často lidové) směřující k církevní obnově. Obnova klasické literatury obnovila i zájem o starověkou nearistotelskou filosofii a současně zájem o přímé poznání přírody.ᛏ
Mikuláš Kusánský (1401–1464) podává druh pantheistického mysticismu, ve kterém slučuje myšlenky matematické a novoplatónské s názory Augustinovými. Dokazuje, že člověk sám nemůže nic poznat a vědět. V extázi však lze bezprostředně nazírat Boha. Mimo mystiku a skepsi uznává zkoumání mechanická a astronomická. Skepsi odůvodňuje tím, že Bůh v sobě zahrnuje vše, a tedy obsahuje i protiklady. Proto nelze vystihnout jeho pravou bytnost lidským rozumem, nýbrž jen čistým nazíráním.ᛏ
Bernard Telesius (–1588) zamítá při výkladu přírody starověké živly. Všechna hmota je jednotná a nepřibývá ji ani neubývá. Místo aristotelské formy zavádí pojem síly. Duševní úkazy vysvětluje společnou světovou duší, která vše prostupuje.ᛏ
Giordano Bruno (–1600) uvažoval, jsou-li lidé i jinde ve vesmíru, když Země není jeho středem, a je-li člověk vůbec středem všeho jsoucna. Tím dal popud k novému přemýšlení o základních náboženských tématech, jež vedlo k sestavám tzv. přirozených náboženství, obsahujících základní teze všem náboženstvím společné, jako jsou: přesvědčení o nejvyšším jsoucnu, o posmrtném životě a o odplatě za dobro i zlo.ᛏ
Niccolo Machiavelli (1469–1527) chápe politiku jako projev vladařovi vůle, která není omezována ani ohledy na náboženství, ani morálními zákony.ᛏ Základní hodnotou, k níž je třeba upínat veškerou pozornost, se stává stát. Jediným kritériem vládcova činění je jeho politický úspěch, jímž je vzestup významu státu. Ve vztazích mezi státy neplatí už ani náznak morálky. Zde platí pouhá moc.ᛏ
Francis Bacon (1561–1626) postavil proti scholastické spekulativnosti empirii (zkušenost), proti dedukci staví induktivní metodu poznání, která postupuje od dílčích poznatků k obecným závěrům. Všímá si také klamů (idolů), které ovládají lidskou mysl.ᛏ
Všechno jsoucí je podle Hobbese (1588-1679) těleso. Všechno dění je pohyb. Všechny jevy jsou pohyby těles, které se dějí s mechanickou nutností. Duch je jenom jemné tělo, neboli pohyb v jistých částech těla organického.ᛏ Vše, co smysly odrážejí, je pohyb hmoty. Kvalita pocitu je pouze v nás.ᛏ
Původní, předspolečenský stav lidstva charakterizuje jako válku všech proti všem (člověk člověku vlkem). Bezpečí zajišťuje jedinci až stát, vzniklý na základě společenské smlouvy. Vůli státu představuje panovníkova absolutní moc, kterou proto není třeba zdůvodňovat nábožensky.ᛏ
Rozvolnění tradičních schémat výkladu světa a metod jeho promýšlení, které přinesla renesance, se ukázalo být jako nevratné. Renesance dala prostor mnoha proudům, z nichž některé touží navrátit otřesenému světu rovnováhu rozvíjením a precizací středověkých motivů, jiné prchají z nepochopitelně se tříštící přítomnosti do mlhavé mystiky a tajemných vizí, jiné zas se zájmem sledují možnosti osvobozeného rozumu.ᛏ
René Descartes (1569–1650) buduje filosofii na úvahách rozumových a vykládá poznání naukou o vrozených ideách. Všichni lidé mají základní představy o světě již vrozeny a je jenom potřeba, aby se tyto představy jasně a zřetelně vybavily. Při poznání světa klade velký význam na matematiku, která je nejlepším výrazem jednotného, zřetelného a jasného poznání. Svět je složen z hmoty a z duše. K tomuto dualistickému názoru dospívá z toho, že každá činnost nutně předpokládá také bytost, která je činná, jak vidíme všude u dějů přírodních. Myšlení je také činnost a je pro mne jediným důkazem existence mé vlastní bytosti (myslím, tudíž jsem). Leč myšlení je odlišné od všech hmotných činností, je smysly neznatelné, a proto i ona bytost, která myslí, je odlišná od hmoty a je smysly nepoznatelná, a to je duše.ᛏ Descartes ostře rozdělil svět na duši (pozorující) a hmotu (pozorované).ᛏ
Baruch Spinoza (1632–1637) dospěl k poznání, že základní podstata všeho jsoucna je jediná nekonečná podstata, která je našimi smysly nepoznatelná, neboť z ní můžeme vnímat pouze myšlení a rozprostraněnost. Tím ztotožnil Boha s přírodou. Bůh působí prostřednictvím kauzálního zákona, ze kterého není vyňat ani člověk. Vědomí vzniká při určitém stavu hmoty „asi tak, jako ve tmě neviditelný drát zahříván počne svítit“.ᛏ Filosofii vykládá geometrickou metodou. Vzhledem ke všeobecnému působení kauzálního zákona je člověk svobodný tím, že se poznáváním podílí na božské všemohoucnosti. Tím dosahuje blaženosti a klidu.
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) považoval za základ jsoucna nedělitelné bodové substance, monády, které jsou v různém stupni oduševnělé. Monády se navzájem neovlivňují, ale jsou stvořeny Bohem tak, aby jejich vjemy vzájemně souhlasily. V monádách je dáno vše, co se bude dít (předzjednaná harmonie). Bůh stvořil svět jako nejlepší z možných světů. Nezávisle na Isaacu Newtonovi objevil integrální počet a jeho způsob zápisu se používá dodnes. Snažil se o sjednocení křesťanských církví.ᛏ
Osvícenství je doba vítězného tažení rozumu. Rozum má sebevědomý cíl: chce dospívat k obecně platným objektivním pravdám, podle nichž lze zlepšovat život člověka i společnosti.
Pro anglickou tradici je typický postoj, který odmítá přílišnou spekulaci a vychází ze smyslové zkušenosti jako spolehlivého základu rozumného vědění. Tento postoj hledá uplatnění především v praxi. Mluvíme o empirismu (empirie = zkušenost).
John Locke patří k novověkým teoretikům společnosti. Na otázku, kdy je výkon moci ve společnosti legitimní, odpovídá, že vládne-li se souhlasem ovládaných. Moc má být tedy volena lidem a navíc kontrolována rozdělením na moc výkonnou, zákonodárnou a nezávislou soudní, aby nedošlo k přílišné kumulaci pravomocí, která vždy hrozí překloněním k tyranii. Úkolem moci je na jedné straně zabránit anarchii a na straně druhé zaručit aby měl jedinec (v rámci daných zákonů) prostor realizovat svá chtění a zájmy.
Lockovo myšlení se stalo základním kamenem evropského politického liberalismu (liber = svobodný).
David Hume (1711-1776) zachází ve skepsi nejdál. Jistota subjektivního vnímajícího vědomí už u něho neplatí - vše je jenom plynutí představ. Stejně tak bojuje i proti pojmům substance, příčina a následek. Pokud jsme nuceni je myslet, jde spíše o sklony našeho uvažování. Hume uvažuje spíše o pravděpodobnosti. Humeho argumentace je tímto zaměřena proti dogmatické filosofii a metafysice.
Francouzská filosofie v 18. století je buď rozšiřování myšlenek Descartových, anebo výklad soustav anglických. Společná všem spisovatelům je radikální opozice proti řádům společenským, státním i církevním.ᛏ
François Marie Arouet známý jako Voltaire (1694–1778) záhy poznal a přijal nauku Newtonovu, kterou ve Francii rozšířil. Ve filosofii se připojil k Lockovi. V dějepise učil brát ohled na mravy a celkový stav společnosti. Vystoupil proti Leibnizově filosofickému optimismu.ᛏ
Jean Jacques Rousseau (1712–1778) tvrdí, že člověk je od přírody dobrý, ale společnost a vzdělanost jej kazí. Radí, aby se lidstvo vrátilo k přírodnímu stavu, přirozené vychování má vypěstovat novou, lepší, generaci. Víra v Boha a nesmrtelnost duše je věcí citu a potřebou srdce. Jeho politickým ideálem, je úplná svoboda jako v přírodě a rovnost pravé demokracie. Rousseauovi práce připravují věk revolucíᛏ a vznik romantismu.ᛏ
La Mettrie (1709–1751) byl mezi francouzskými osvícenci první materialista. Dospěl k náhledu, že lze všechny psychické jevy vysvětlit tělesnými pochody.ᛏ Napsal spis s tomu odpovídajícím názvem. Člověk stroj, 1748.
Bohaté výsledky dosavadního vědeckého bádání zrovna volaly po tom, aby byly shrnuty. Tento úkol splnil „Racionální slovník věd, umění a řemesel“ – francouzská Encyklopedie. Spolupracovali na ní největší myslitelé doby. Neskrývaně propagovala racionalismus a materialismus. Její autoři byly proto pronásledováni a Encyklopedie zakazována.ᛏ Encyklopedisté čerpali hodně z anglických empirických filosofů, hlavně z Locka a opírali se o veškeré dosavadní výsledky přírodních věd. Francouzský materialismus vyhlásil boj proti metafyzice, proti církvi i proti politickým institucím své doby.ᛏ
Denis Diderot (1713–1784) popírá, že lze vysvětlit duševní život jako pouhý produkt vzájemného působení hmotných částic. Přemísťování atomů nemůže vzbudit vědomí. Vznik duševního života lze vysvětlit jen tehdy, jsou-li již na nižších stupních zárodky nebo dispozice, jež na vyšších stupních mohou být rozvity k vědomému životu. Diderot tak přičítá celé přírodě citlivost.ᛏ
Morální schopnost si člověk potenciálně přináší na svět již od přírody. Ta ale může být přivedena k úplné platnosti teprve zkušenostmi. Proti státnímu právu staví přirozené právo člověka a proti náboženské přirozenou morálku. Víru a náboženství zamítá jakožto škodlivé.ᛏ
H. D. Holbach (1723–1789) je autorem hlavního soustavného díla materialismu: Systém přírody. V něm je jednotně podán celý materialismus.ᛏ Život a vědomí lze beze zbytku vysvětlit pohybem částic podle přírodních zákonů.ᛏ Holbach je empirik a atheista.ᛏ
Doba francouzského osvícenství má význam v dějinách vzdělanosti vůbec. Rozšiřování pokrokových názorů a popularizování filosofických myšlenek mělo vliv na pokrok vzdělanosti nejen ve Francii, nýbrž i v celé Evropě. Svobodomyslné názory ujaly se všude u měšťanstva, šlechty i u panovnických dvorů.ᛏ Náboženské myšlení bylo od základů otřeseno. Víra v rozum a ve schopnosti člověka se staly samozřejmostí.ᛏ
Poznávání je Kantovi výsledkem jistých vrozených forem našeho vnímání a myšlení, které, přicházejíce do styku s věcmi, vytvářejí nám jejich obrazy, jevy. Ty věci sice existují, ale o tom, jaké jsou samy o sobě mimo naše vnímání a myšlení nic nevíme a ani nemůžeme vědět.
Kant sice uznává, že smysly poskytují látku poznání, ale tvar jí prý dávají vrozené formy vnímání, jimiž jsou prostor a čas. Nedovedeme vnímat bez představy prostoru a času. Také myšlení umožňují vrozené formy myšlení, pojmy nezískané zkušeností, zvané kategorie. Takové formy jsou jsoucno, vlastnost, vztah, příčinnost atd. Kategorie, nemohou být dány zkušeností, protože teprve díky nim zkušenost vzniká. Proto je Kant nazývá apriorní (předem dané). Protože o tom jaké jsou věci samy o sobě nemůžeme nic vědět, není možná metafyzika jako věda. Všechno vědecké poznání se totiž omezuje na svět jevů.
Také mravní cítění podrobuje Kant podobné kritice, jako podrobil poznání. Nalézá, že máme vrozený, na zkušenosti nezávislý bezpodmínečný mravní zákon, t.zv. kategorický imperativ, který nám nařizuje jednat tak, aby se naše zásady mohly stát zásadami obecnými. Mravný je jen ten, kdo poslouchá nařízení tohoto imperativu z povinnosti, nikoliv z lásky k dobru.
Kant se obrací i proti důkazům jsoucnosti Boží, ale tvrdí, že jen představa Boha dává mravnosti smysl.
V estetice se Kant zabývá schopností rozumu poznávat ve věcech účelnost a tím i krásu. Uznává zvláštní soudnost estetickou. Krásno líbí se nám podle Kanta bez osobního zájmu, jsou to tedy poměrně nejčistší stavy citové. Od představ, jimiž jsou buzeny, jsou sice nerozlučny, ale přesto vyšetřování této věcné stránky není úkolem estetiky.
J. G. Fichte tvrdí, že možnost prohloubení poznání spočívá v rozpoznávání nekonečných možností, kterým vládne člověk v hloubce sebe sama. Je třeba sestoupit k těmto niterným zdrojům, abychom pochopili, že žádné „ne-já“ není. Vnější svět má spíš povahu nároku, který „já“ klade na sebe samé, aby mělo motivaci ke stupňování a růstu.ᛏ
„F. W. Schelling dává naopak důraz na vnější svět - na přírodu, živoucí prasílu, které je vlastní ustavičná činnost. Duch je vlastně procesem sebeuvědomování přírody, jež tak přichází sama k sobě.ᛏ
Člověk je jednak součástí slepého přírodního dění, jednak se z něj individuálním vědomím vyděluje. Je třeba ve vlastním sebeuvědomění hledat spojení s tím, z čeho vyšlo - tedy překonat izolovanost ‚já‘. Propracovat se k hlubinám vlastního původu, zahlédnout svou sounáležitost se vším a tím se stát uvědoměním celku.ᛏ
Tyto postoje silně ovlivnily dobové romantické myšlení ve vědě i v umění.“ᛏ
G. W. F. Hegel (1770–1831). Uvažuje o vývoji lidského myšlení podle zdokonalování se idejí. Nejprve byla logická idea v soustavě předsvětových pojmů, pak tatoᛏ sestoupila v bezvědomou přírodu, přechází v člověka, v němž se probouzí k sebevědomí, zdokonaluje se uměním, náboženstvím a vědou a takto zdokonalena se vrací zpět. Proto je myšlení a bytí jedno a totéž a všechno skutečné je i rozumné a naopak. V politických dějinách je stejný vývoj jako v přírodě, a to ke zdokonalení svobody.ᛏ
Poněvadž spekulativní filosofie při svém výkladu světa a života zašla příliš daleko od přirozeného výkladu, ozvala se brzy touha po návratu k přirozenému výkladu světa a lidského poznání, při němž věci (res) jsou pokládány za skutečné jsoucno. Tak vznikl novověký realismus. Jeho představitel J. F. Herbart (1776–1841) pokládá popudy přicházející z vnějšího světa za skutečné a ne snad jen za výtvor našeho ducha. Úkolem rozumu je odstranit spory, jež se nám jeví mezi jednotlivými pojmy naší zkušenosti. Představování pokládá za pouhý psychický mechanizmus a ne za výtvor nějakých duševních mohutností a naše „já“ pokládá za měnlivý střed mnoha představových řad. I cit vykládá jako výtvor představy, neboť vzniká tísněním protivných představ; vznik žádosti vysvětluje vítězstvím některé představy nad ostatními. Herbart se uplatnil zvláště ve školství.ᛏ
A. Schopenhauer (1788–1860) vytvořil druhý směr, zvaný voluntarismus, jímž vyslovuje názor, že původním zdrojem všeho světového dění je vůle. Naše „já“ je tedy vůle, neboť ta je prvotní. Rozum je až druhotný. Svět je takový, jakým jej chci mít, moje vůle vlastně tvoří i vnější svět, takže on je mou předᛏstavou a pro každého se podle toho jeví jinak. Podobně všechno světové dění je bezohledným uplatňováním se světové vůle. Na svět se dívá pesimisticky a dovozuje, že v životě jednotlivce je mnohem více útrap než radostí a že lidé jsou sobečtí a ke konání dobra je přivádí jenom soustrast.ᛏ
Protože žádná z filosofií nebyla schopna podat přesvědčivý a pochopitelný výklad světa a lidského života, omezil Auguste Comte (1798–1807) filosofické úvahy na fakta, to je na věci skutečně, pozitivně zjištěné. Vychází z toho, jak postupně byly vysvětlovány přírodní úkazy: Nejprve jako výkony božstva (výklad náboženský),ᛏ poté si lidé vytvářejí pojmy a hledají příčiny a podstaty jevů (výklad metafyzický). Jenomže podstata jevů a původ a konec všech věcí jsou nám nepoznatelné. Našemu poznání jsou přístupné pouze různé vztahy jevů mezi sebou, a proto se máme omezit jen na výklad těchto vztahůᛏ a přehledné uspořádání poznatků věd.ᛏ To nám umožní některé jevy předvídat, což je vlastním účelem našeho věděníᛏ (výklad pozitivistický). Proto i pozitivistická sociologie se zabývá jen jevy skutečného života, který je ovládán jednak sobectvím, jednak blahovůlí. V jejich společenské rovnováze záleží mravnost.ᛏ
V Anglii John Stuart Mill (1806–1873) založil na pozitivistickém podkladě psychologii.
Herbert Spencer (1820–1903), ačkoli vyšel také z pozitivizmu, dospívá k přesvědčení, že člověk má vrozeno alespoň jakési vědomí o existenci absolutna. Toto absolutno se nám jeví jako síla a její projev ve světě vystupuje jako vývoj. Tak jako v biologii se projevuje vývoj „zpodobováním“, t.j. přizpůsobováním se vnitřních poměrů vnějším, tak i myšlení je takovým zpodobováním pojmů s vrozenými idejemi. Nejsprávnějším životním názorem je individualistický liberalizmus, hájící zásadu svobodného jednání každého jednotlivce, pokud se tím neruší svoboda druhého. V tom je pravá spravedlnost, neboť způsobuje i blahočinnost, t.j. obětování menšího dobra jednotlivce většímu dobru celku. Tento názor se stal typickým anglickým životním názorem.ᛏ
Karel Marx (1818-1883) naplňuje Hegelovu dialektiku materialistickým obsahem a aplikuje ji také na život společnosti. Neexistuje nic absolutního. Je pouze proces nepřetržitého vznikání a zanikání, který se děje jakoby ve spirále. Občas vývoj dochází tam, kde už se jednou ocitl, nyní ale jde o vyšší úroveň téhož. Vývoj se děje ve skocích, revolučně. V rámci určitého období narůstají rozpory tak dlouho, až tlak kvantity vyvolá kvalitativní zlom.ᛏ
Marx neaplikoval dialektický materialismus jen na pohyb hmoty, ale také na život společnosti v dějinách, na které pohlíží jako na ustavičné zápolení nesmiřitelně protikladných skupin, zvaných třídy. Třídy se utvářejí podle vztahu a přístupu ke společenskému bohatství. Ovládaní a vykořisťovaní, kterým vládnoucí a vykořisťující odnímají výsledky jejich práce, usilují o proměnu společenských řádů. Panující vykořisťující třída veškerým změnám brání. Rozpory se stupňují, až kvantita přechází v kvalitu a nastává revoluce, bořící zastaralé uspořádání, přichází nová etapa dějin. Celé dějiny jsou jen střídáním podob třídního boje, který popisuje historický materializmus. Poslední, dělnická, revoluce smete fázi kapitalismu a nastolí zespolečenštěním zdrojů bohatství a odstraněním soukromého vlastnictví výrobních prostředků stav, v němž budou rozpory definitivně překonány, třídy zaniknou a s nimi také kořen historického zla.ᛏ
Proti systémově pojatým konceptům, které chtějí uchopit ve světě něco pevného a zákonitého, vzniká v druhé polovině 19. století reakce, snažící se navrátit myšlení životu samému, jeho spontánnímu toku.ᛏ
Friedrich Nietzsche (1844–1900) vychází od Schopenhauera. Ale místo, aby kázal jeho pesimistické odvrácení od života, touhu po nirvaně,ᛏ vystupňoval voluntarismus v učení o nadčlověku, jako silném a fyzicky i duševně zdatném jedinci, uplatňujícím nelítostně svou vůli proti slabšímu, čímž jedině lze prý očekávat na světě pokrok.ᛏ
Henri Bergson (1859-1941) odmítá rozumové poznání. Bytí, jakožto univerzální proces, je vyvoláváno iracionální silou, označovanou „élan vital“, která je podstatou všeho. Všechny projevy bytí jsou ve své podstatě pochopitelné pouze subjektivním iracionálním poznáním - intuicí. V názorech na morálku a náboženství akcentuje Bergson mystické prvky.
Zakladatel pragmatismu William James (1842-1910) vyšel z myšlenky Charlese Sanderse Pierce (1839-1914), že hodnota idejí není v idejích samých, ale až v jejich praktickém uplatnění. Jamesova filosofie zdůrazňuje princip užitečnosti jako pravdivostního kritéria (co je pro mne užitečné, je pro mne pravdivé) a vyznačuje se přístupem ke světu jako k něčemu, co nemůže býti nikdy dohotoveno. Podle Jamesova principu pluralismu se nenacházíme v universu, ale v „multi-versu“ - z toho plyne, že nic nelze pochopit nebo vyložit pouze z jednoho hlediska.
Jamesovým pokračovatelem byl John Dewey (1859-1952). Dewey vypracoval novou variantu pragmatismu - tak zvaný instrumentalismus. Poznání je pro něj nástrojem (instrumentem), jehož pomocí člověk překonává praktické těžkosti. Ideje jsou pravdivé jen tehdy, když pomáhají subjektu z nesnází.
Edmund Husserl (1859-1938) „radikalizuje karteziánskou pochybnost o čemkoli, co existuje mimo ‚já‘“. Prohlašuje za základ poznání přímý názor, který má evidenci sám v sobě. V něm nazíráme přímo podstatu věcí. „Tato podstata je totožná s fenoménem věci a s nazíráním tohoto fenoménu, nejde o ‚věc o sobě‘, nýbrž o strukturu a smysl čistých zážitků. Jde o to, co je nám bezprostředně dáno.“
V pojetí člověka lze ve filosofii spatřovat dvě základní tendence. První nachází v lidské bytosti nějaké pevné jádro - esenci, která nepodléhá časovým změnám a opakovaně v nitru probouzí volání po nadosobním přesahu. (To je příznačné pro Platonovo myšlení, křesťanství apod.) Nebo takto dáno nic není, člověk nejprve je - existuje jako bytost, která se snaží tuto situaci řešit různými konstrukcemi sebe samé. Prvotní je sama existence, esence přistupuje jako její rozumové zdůvodnění.
Existencialismus se zaměřuje na jednotlivce v konkrétní situaci, na úzkost bytosti, která ztratila samozřejmost náležení někam, která prožívá vlastní osamělost v odcizeném světě, směřujícím odnikud nikam. V tom spočívá tragika lidského údělu.
Podněty k existenciálnímu zakoušení světa lze najít už v 19. stol. - hlavně v díle dánského myslitele Sörena Kierkegaarda, ale plně se rozvinulo teprve ve století dvacátém.
„Karl Jaspers (1883-1969), spatřuje chybnost dosavadního uvažování v pokusech pojmout bytí prostřednictvím určité kategorie - jako je hmota, energie, duch atd. - kdy se určité bytí povyšuje na bytí vůbec. Ale bytí nelze uchopit - je obemykající a nezpředmětitelné jako horizont. Člověk se snaží tento horizont obsáhnout a právě srážkou s nemožností uskutečnění takové operace vzniká zážitek doteku přesahu, doteku věčnosti.“
„J. P. Sartre spatřuje člověka jako odsouzence ke svobodě ustavičné volby, přičemž k dané volbě nemá lidská bytost jakékoli pevné předpoklady. Přesto nese plnou odpovědnost.ᛏ
‚Já‘ se ocitá ve světě, aniž to chtělo, aniž to volilo, aniž chápe svou roli, přesto je nuceno situaci řešit, rozhodovat se, jednat. Velikostí člověka je unést vědomí této absurdity světa, říci své jasné ‚ne‘ všemu absurdnímu, ač si je vědom, že jeho počínání je tragicky marné.ᛏ
Člověk se tak opakovaně tvoří ‚z ničeho‘ a znovu a znovu vyvstává jako rozhodnutí, které - přestože nikam perspektivně nevede - je rozhodnutím důstojným. Seberealizace člověka se děje ve svobodném projektu.“ᛏ
„Martin Heidegger (1889-1976) přináší myšlenku, že bytí člověka nelze chápat jako předmět, ale jako výkon záměrných aktů - je to bytí na světě, který je tvořen horizontem našich možností, co počít.ᛏ
Lidská bytost je vržena do souvislostí a disponuje tzv. vrženou svobodou - tj.: nevolíme si ani místo, ani čas či kulturní kontext, pohlaví nebo soubor dispozic - to vše je nám dáno. Na tomto podkladu budujeme svou integritu sérií vrženě svobodných odhodlání, v nichž odhalujeme svůj nejvlastnější svět (nikoli metafyzicky založený, spíše nám odpovídající).“ᛏ
„Naše bytí je konečné a ví o tom. Srážkou se smrtí - jakýmsi ‚předběhem‘ k ní - čerpáme skrze úzkost důvody naléhavosti pobytu a motivaci k jeho prohlubování.“ᛏ
„Představitelé postmoderní filosofie jsou přesvědčeni, že ‚věk velkých vyprávění‘ je u konce. Mají tím na mysli velké zastřešující teorie o fungování světa. Takovými byly například mytologie či velké filosofické systémy, které se pokoušely pořádat celý život společnosti, nebo i křesťanský ‚příběh‘ se svými dogmaty. Jednotu vystřídala pluralita.“ „Neexistuje univerzální platnost ničeho, společnost není uzavřena a definována jediným principem, jde o systém otevřený, který připouští řadu ‚jazyků‘ a ‚her‘, z nichž si žádná neklade a nemůže klást nárok na závaznou absolutní pravdivost. Pravdivé jsou ve své částečnosti všechny.“ᛏ Postmoderní filosofové se proto nezabývají „dalšími konstrukcemi celkového uspořádání a směřování světa, ale komunikací mezi různými variantami jeho výkladu.“ᛏ
Češi měli vždy spíše praktické a náboženské než filosofické zájmy. Proto také nevytvořili filosofický směr, který by je charakterizoval. Připojovali se vždy k některé světové filosofii vládnoucí v daném století.
Jan Amos Komenský (1592-1670) chce soustředit všechno vědění do vševědy (pansofie), na které by svorně pracovali vědečtí pracovníci všech národů a vyznání. Doufá, že světlem vědění odstraní spory mezi náboženskými vyznáními, boje mezi národy, nevědomost a mravní nízkost.
Požaduje, aby bylo dovoleno filosofovat podle tří pramenů poznání: smyslů, rozumu a výry a nejen podle směrnic v duchu Aristotelově. Základní a poslední pramen všeho vědění je ovšem Písmo. Často vyslovuje skepsi o marnosti všeho světského snažení a touhu po vnitřním klidu.
Bernard Bolzano (1781-1848), je největší odpůrce Kanta a romantismu u nás. Vymezil pojem objektivní pravdy a rozlišil logický obsah myšlení od psychologického výkladu jeho vzniku. Rozlišoval představy, pravdy a soudy o sobě od představ, pravd a vět myšlených nebo proslovených. Zdůraznil tedy v matematice pojmovou stránku, čímž předešel moderní matematiky.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) se s pozitivismem neztotožňuje v mínění, že by si člověk nesměl vytvořit metafysický názor na svět. Bez představy Boha a nesmrtelnosti se mu zdá mravný život nemožným. Filosofii připisuje intuitivní ráz; avšak jejím podkladem musí být vědecký rozbor, který jí dá myšlenkový obsah. Proto kladl tak veliký důraz na soustavu věd a na jejich metody, což také zpracoval v „Konkretné logice“. Zdůrazňuje, že subjektivní vlivy nelze sice z filosofie odstranit, že však je potřebí stálé objektivní kritiky, která by subjektivnost kontrolovala (kritický realismus). Poměr subjektu a objektu je Masarykovi nejdůležitějším filosofickým problémem. Pravda musí být obecně platná a nutná, jinak není pravdou.
Ve všech svých úvahách i činech zůstává na půdě skutečnosti. Za příčinu zvýšené sebevražednosti považuje úpadek nábožensko - mravní. Socialismus je mu mravní otázkou; je to otázka lásky člověka k člověku, otázka humanity.
Jan Patočka (1907-1977) usiluje o zrušení bariéry mezi přirozeným světem (světem v němž člověk žije) a světem pozitivní vědy (světem poznávaných faktů) a řeší otázku nezbytnosti uceleného obrazu světa pro vysvětlení možností přirozeného, činného začlenění člověka do světa ve „spolubytí“ s jinými.
