Duns Scotus (1266-1308), se postavil proti Tomáše Akvinského koncepci analogie, podle níž je svět obrazem Božím. Zdálo se mu totiž, že se v tomto pojetí vytrácí skutečný charakter bytí Boha i světa. Kladl důraz na svobodnou vůli, jež je vlastní člověku i Bohu.¹

Podle učení o analogii je možné dospět od existence k esenci a tím pádem od světa a člověka k Bohu, neboť mezi světem, člověkem a Bohem vládne vztah analogie. Řečeno slovy Písma, jsou svět a člověk „stvořeni k obrazu Božímu“. Nejsou stejným způsobem jako Bůh, ale svým bytím na něm mají účast. Dunsi Scotovi se toto pojetí účastenství, zobrazení a analogie zdálo až příliš plné rozporů a nejasností. Kdybychom skutečně mohli dospět od člověka a světa k Bohu na základě světa analogie mezi oběma póly, neztratili bychom tím ze zřetele neuchopitelnost Boží podstaty? Cožpak Bůh nepřekračuje všechna zobrazení a všechnu podobu? Když takto vztáhneme Boha k člověku a k světu, nevytrácí se jeho charakter jako něco Jiného? A z opačného konce: nemají člověk a svět svůj vlastní, specifický ráz? Postulovat vztah analogie mezi Bohem a světem, a Bohem a člověkem vede k přílišné konkretizaci pojmu Boha. Není na druhou stranu tvrzení, že člověk a svět se Bohu podobají, příliš abstraktní? Z uvedených pochybností je² zřejmě nutné vyvodit důsledky, tedy rozejít se s myšlenkou analogie bytí.³

Jelikož Duns Scotus usoudil, že vytyčení vztahu analogie mezi Bohem a člověkem nás zavádí na scestí, pokusil se znovu založit pravou vědu o Bohu a o člověku. Vyšel přitom z odlišného pojetí, totiž z konceptu jednoznačnosti pojmu bytí: pojem bytí se užívá pouze v jednom významu, ať už je vyřčen o Bohu, či o člověku. To znamená, že bytí, které se nachází v člověku, není obrazem bytí Boha. Jde o stále o totéž bytí. Znamená to snad, že člověk a Bůh jsou totéž? Nikoliv. Pojem bytí Scotus vykládá pomocí modalit, tedy toho, čím se jsoucí věc může stát. Bytí tedy vypovídá v témže významu o Bohu i o člověku, ale nepodobají se sobě, neboť každý z nich má jinou modalitu bytí. Bůh a člověk nejsou spojeni svou podobností, nýbrž svou rozdílností. Společné je jim to, že mají bytí v určité modalitě, ale právě svou konkrétní modalitou se odlišují.⁴

Nutno uznat, že Duns Scotus našel brilantní řešení. Jelikož každé ze jsoucen je charakterizováno určitou modalitou bytí, tato rozdílnost je současně spojuje i rozděluje. Filosofii se tak otevírají nové obzory. Nestaví již na dokonalém systému, který do sebe pojímá veškerenstvo a vnáší do něj hierarchický řád, nýbrž na vztazích mezi jedním a druhým způsobem bytí. Způsob čili modalita bytí Boha je stvoření světa aktem svobodné vůle. Avšak i člověk má svobodnou vůli. Důrazem na tento společný rys položil Duns Scotus základy nové vědy o bytí, přičemž do popředí kladl doposud opomíjené vztahy mezi člověkem a Bohem.⁵