V pojetí člověka lze ve filosofii spatřovat dvě základní tendence. „První nachází v lidské bytosti nějaké pevné jádro - esenci, která nepodléhá časovým změnám a opakovaně v nitru probouzí volání po nadosobním přesahu. (To je příznačné pro Platonovo myšlení, křesťanství apod.) Nebo takto dáno nic není, člověk nejprve je - existuje jako bytost [...] , která je sama pro sebe problémem a snaží se tuto situaci řešit různými konstrukcemi sebe samé. Prvotní je sama existence, esence přistupuje jako její rozumové zdůvodnění.

Nejprve ‚jsem‘ nevěda proč a teprve v napětí této otázky volím si různé varianty sebevysvětlení - křesťanství, marxismus, liberalismus, nietzscheánství... jako scénáře života.¹ “

Existencialismus se zaměřuje „na jednotlivce v konkrétní situaci, na úzkost bytosti, která ztratila samozřejmost náležení někam, která prožívá vlastní osamělost v odcizeném světě, směřujícím odnikud nikam. Není žádný zřejmý² smysl. ‚Já‘ je izolováno v sobě a z této izolace nelze vykročit. Svět je řada nezvratitelně izolovaných jedinců, kteří se stále snaží dávat smysluplnost něčemu, co žádný smysl nemá, neboť vše kolem je absurdní. V tom spočívá tragika lidského údělu.

Podněty k existenciálnímu zakoušení světa lze najít už v 19. stol. - hlavně v díle dánského myslitele Sörena Kierkegaarda, ale plně se rozvinulo teprve ve století dvacátém.“³