Spinozova metoda je přísně matematická. Podává napřed definice a zásady, z nich odvozuje poučky, přidává důsledky a dodatky. Jakoᛏ vznikají v pojmu matema­tického obrazce všechny poznatky tvarů, tak vyplývá i ve světě všechno z prvotní příčiny. Jako v matematice není účelu, tak děje se i ve světě vše bez účelu, z vnit­řní nutnosti.ᛏ

Vychází od pojmu Boha, bytosti nejdokonalejší a nekonečné, neboť všecko určování je omezování (Omnis determinatio est negatio). Substance nemohou být dvě, neboť by jedna druhou omezovala. Je tedy pouze jediná, a myšlení i roz­prostraněnost nejsou podstaty, nýbrž pouhé atributy. Bůh je celá příroda. Vše je v přírodě či v Bohu. Bůh je účinná příčina všeho a působí všecko z vnitřní nutnosti, v tom záleží jeho vnitřní svoboda, volnost a nezávislost.ᛏ

Podstatu definuje Spinoza jako to, co je v sobě a sebou samým se pojímá, jehož pojem nepotřebuje pojmu jiné věci, z něhož by se musel sestrojit. Atribut je to, co rozum o podstatě pojímá, jako by v tom záležela její bytnost. Mimo myšlení a roz­prostraněnost, atributy přístupné našemu duchu, náleží Bohu nekonečný počet vlastností nám neznámých. Spinoza uvádí i mody, způsoby, jakými se atributy jeví. Mezi mody patří i individuální existence, která Bohu nepřísluší, neboť by pak byl konečný a nikoli absolutní.ᛏ

Bůh nepůsobí bezprostředně, nýbrž prostřednictvím kauzálního zákona, a jeho činnost zákonitý průběh přírodních jevů nikdy neporušuje. Ze všeobecné zákonitosti není vyjmut ani člověk. Vždy působí jeden způsob (modus) rozprostraněnosti na jiný modus rozprostraněnosti a modus myšlení na jiný modus myšlení. Mezi myšlením a rozprostraněností není příčinná souvislost, nýbrž je mezi nimi naprostá shoda. Rád a spojení idejí (představ) je identický s řádem a spojením rozpro­straněných věcí. Myšlenky i tělesa mají svůj původ v Bohu, oba atributy vyjadřují bytnost jediné substance. Tělo a představa jsou jedna věc, vyjádřená dvěma způso­by. Totožností stránky psychické a hmotné zavádí Spinoza monismus.ᛏ

Od změteného představování až k poznání přiměřeným ideám, k ideám ukazujícím věčnou bytnost Boží je více stupňů lidského myšlení. Změtená idea je afekt, jíž bývá duch veden k tomu, aby více toto nebo ono myslil. Základní afekty jsou: ra­dost, smutek a žádost.ᛏ

Od afektů přichází porobenost duše. Afekt může být ovládán zase jen jiným sil­nějším afektem. Vláda rozumu záleží v tom, že proti afektům se vzbuzují jiné pro­tivné afekty.ᛏ

Pravé poznání se vztahuje k Bohu. S představou Boží je sloučena rozumová láska k Bohu, vznikající z radosti nad jeho přiměřeným poznáváním. V lásce k Bohu je naše svoboda, naše ctnost i naše blaho. Blaženost není odměnou ctnosti, nýbrž ctno­st sama je blaho, je nejvyšší slast. Z naprostého vzdání se neskončenosti, z blaže­nosti a klidu, které z něho následují, vyplývá rezignace, odříkání se toho, co je proti pravému blahu pouhý mizející zjev. V tomto ohledu se blíží Spinozův racio­nalismus mystice.ᛏ