David Hume přispěl ve spletitém příběhu evropské filosofie především důsledným zpochybňováním zdánlivě samozřejmých východisek a vztahů. „Například pojem ‚substance‘. Běžná představa, že substance je to, co zbude, odejmu-li z vnímané věci všechny imprese - tedy smyslově vnímatelné kvality, je dle Humea neudržitelná. Odejmeme-li vnímatelné kvality (barvy, vůně, zvuky, hladkost, drsnost atd.), nezbude¹ nic. Jsem-li přesto nucen myslit něco, co tyto kvality nese [...], pak je to nejspíš sklon mého uvažování, které má tendenci vztahovat ony kvality ke společnému nositeli.“²

„Zpochybníme-li takto pojem substance - z čeho tedy sestává svět? Svět je pouze plynutí dojmů v mé mysli, soubor představ, uplývání fenoménů ve vědomí.³

Podobně zarputile lidé předpokládají vztah příčiny a následku. Věc ovšem není tak jistá, jak se zdá. Dá se spíše říci, že dva jevy za sebou následují v čase (zajde slunce a ochladí se), ale jejich příčinná vazba je jen můj nejistý předpoklad. Pokud má představa zásadnější stálost, pokud dochází k opakovaným následnostem (zajde-li slunce, vždy se ochladí), teprve tehdy mohu uvažovat o pravděpodobné příčinné spjatosti.⁴

Hume tedy vyzívá ke kritickému zkoumání stereotypů myšlení.“⁵