„Platón (427-347 př. n. l.) bývá právem považován za jeden z největších zjevů v dějinách filosofie vůbec. Svým aristokratickým původem byl určen ke kariéře politické a vlastními ambicemi směřoval k dramatickému básnictví. Setkání se Sokratem ovšem způsobilo rozchod s dosavadní orientací a příklon k filosofii.
Platón je autorem řady spisů (které vzhledem k tomu, že jsou napsány formou rozmlouvání - nazýváme dialogy).“ Zmiňme „alespoň Gorgiás, Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Symposión, Tímaios, Parmenidés a Ústavu.“1
„Ranou fází Platónova myslitelského úsilí lze hodnotit jako ‚sókratovskou‘ - Platón především předkládá svou interpretaci velkého učitele. Po tomto, svým způsobem antropologickém období dochází ke kosmologickému obratu. Dá se říci, že Platón jako samostatně uvažující činitel začíná tam, kde Sókratés končí neurčitými výzvami.2
Událostí zásadního významu, která dosavadní výboje filosofie zahrnuje, překonává a klade základní kámen evropské metafyziky (tedy zkoumání oblastí nedostupných smyslům), je formulace rozdílu mezi světem samým a silami, které ho zakládají. Už se nejedná o nitrosvětská božstva, živly, neurčité náznaky či intuitivně zakoušené moci. Platón dospívá k názoru, že smyslově vnímaný svět je pouze odrazem světa neměnných a nadčasových realit, které nazývá ideje (vzory).“3
„Představme si promítací sál kina. [Autorova obměna Platónova podobenství o jeskyni] Promítačka vrhá na plátno obrazy, které nám iluzivně představují různé oblasti reality. Pokud bychom chtěli některé ze spatřovaných věcí uchopit, zjistíme, že jde jen o zdání. Smyslový svět je pouze svého druhu hluboká iluze, a zůstane-li v ní těžiště zkoumání, nikam nedospějeme. Je třeba obrátit mysl tam, kde je zdroj všeho smyslového - k ‚promítačce‘ - nesmyslovým zdrojům toho, co vnímáme.“4 (Podle mě spíše ke věcem, které stály před kamerou.)
„Člověk má velkou touhu po úplnosti. Stále se něčeho zmocňuje (jí, pije, poznává, miluje), ale daná touha nepolevuje. (A když, tak jen na chvíli.) Zdá se, že toužíme po něčem, co tento svět nemá. Naše prahnutí - erós (láska) je tedy zásadním podnětem k filosofování, k pravému vědění (epistémé), jež překonává smyslový názor (doxa) a jako jediné nás může uspokojit.
Toto toužení vyvolává duše, která je věčným, nestvořeným, nesmrtelným principem naší bytosti. Zatímco tělo tíhne ‚dolů‘ a váže se ke smyslovému, duše směřuje ‚vzhůru‘, odpoutává nás od časoprostorové skutečnosti i samotné tělesnosti a upomíná na neviditelné zdroje světa. Duše totiž pochází z říše věčných vzorů - idejí - a rozpomíná se na ně (anamnésis) i poté, co smíšením s hmotou, prostorem a časem ‚pozapomněla‘.
Platón rýsuje obraz duše na příkladu vozu, který je tažen párem koní a řízen vozkou. Jeden kůň je nespoutaný a divoký (pud), druhý klidnější a řiditelný (cit), ale pouze vozka (rozum) chápe směr a cíl cesty. V napětí těchto tří činitelů se děje lidské prožívání. Převahu má jednoznačně rozumová, rozpomínající se složka - vozka. Platón se rozhoduje pro řád, jasnost, duchovní vertikalitu proti chaosu, vášni a tělesné horizontalitě.“5
„Vše na světě má svou ideu. Ideje nevznikají ani nezanikají a každá z nich je důvodem mnoha realizací - odvozených odrazů sebe samé v časoprostoru.
Pochopíme-li, co je kruh, jsme s to rozpoznat ho v jakékoli z mnohých variant“ (náramek, kolo vozu, talíř, geometrická kružnice...). „Tuto dovednost Platón vysvětluje právě tím, že se naše duše rozpomíná na ideu kruhu, která je zdrojem jak všech jednotlivých kruhovostí, tak našich schopností kruh myslet. Všechny kruhy se podílejí na ideji kruh. Všichni psi jsou mnohotvárnou variantou ideje pes.“6
„Největší idejí Platónovy soustavy je idea dobra (agathon), která je sluncem platónského kosmu. Vše se sjednocuje a smysluplně směřuje jejím působením.
Platón je rovněž prvním myslitelem, který soustavně uvažuje o společnosti, potažmo o její optimální podobě. Ideální společnost, rýsovaná opět podle organizace lidské duše, by měla sestávat ze tří stavů: jeden obec živí (řemeslníci), jeden ji navenek i uvnitř zajišťuje a chrání (strážci) a konečně jeden vládne (vládcové - filosofové). Tyto stavy se mají rozvrstvovat v selektivní, státem organizované vzdělávací soustavě. Základními ctnostmi kvalitního lidství jsou: moudrost, statečnost, spravedlnost a uměřenost.
Platónovo dílo je obsahem i rozsahem mimořádné a jeho vliv je nesmírný a přes veškeré odlivy stále přítomný. Tvoří ústřední pozadí stávající evropské paměti. A nepochybně vytrvá, dokud bude náš svět vzpřímený a svůj“7
