„Těsné sepětí víry a moudrosti rozumu, uváděné v život prací filosofů typu Tomáše Akvinského, vedlo k dalekosáhlé racionalizaci theologie - až k určitému podvázání spontaneity víry. Reakcí na tento stav je vrcholně středověká mystika (mystés = řec. zasvěcenec), která v sobě spojuje iracionální horoucnost a pozoruhodnou intelektuální hloubku, vystupňovanou potřebou oponovat přílišné racionalitě.
Za zmínku stojí alespoň německý mystik Johannes Eckhart [...] (1206-1327). Myšlení Mistra Eckharta krouží především kolem pojmů duše a Boha.“1
„Učení Eckhartovo naráželo na četné nepřátelské postoje, což dokládá prastarou pravdu o obtížné komunikaci systémově budovaného náboženství a vyhroceně extatických aktů víry konkrétního člověka.“2
