„Ke stabilním rysům lidské snahy rozumět sobě samým patří touha po nalezení kosmického aspektu života. Jako plod této snahy povstávají v dějinách náboženství, která se pokoušejí vnést do uvedené problematiky jasnost skrze víru a zjevení. K pokusům zásadním a dalekosáhle vlivným nepochybně náleží židovský náboženský vklad, který přináší představu absolutního a zároveň osobního Boha, všemohoucího stvořitele, jenž vytvořil svou vůlí svět a je stálou příčinou a zárukou jeho bytí. Vše stvořené (včetně člověka) je zde od Boha a kvůli Bohu.
Tato absolutní moc je ovšem milosrdná, spásná. Dbá o člověka jako jednotlivce, což propůjčuje duši individua nezastupitelnou důstojnost.“1
„Křesťanství tuto vizi obohatilo zjevením Ježíše Krista - jednorozeného Syna Božího, který svým zrozením, smrtí a především zmrtvýchvstáním nabízí obnovení prvotním pádem pokažené lidské přirozenosti, vydané hříchu a smrti. Ježíš není nic méně než nabídka života věčného. Pokusy antické filosofie vést člověka tak, aby vlastními silami [...] nalezl blaženost, jsou z tohoto hlediska zatraceníhodnou pýchou, neboť lidská bytost může dojít záchrany jen skrze vnější podmínku - totiž Kristem zprostředkovanou Boží milost.
Z organické syntézy křesťanského zjevení a antického intelektuálního a pojmového aparátu se postupně rodí evropské středověké myšlení.
K nejvýznamnějším představitelům zralých forem této syntézy náleží Aurelius Augustinus, uváděný často také jako sv. Augustin (354-430), biskup v Hippo Regius v severní Africe. V jeho díle (uveďme alespoň Vyznání a O Boží obci) se harmonicky prostupuje platonská inspirace se silně náboženským zanícením.“2
