Henri Bergson (1859-1941) učinil zdrojem poznání intuici, zvláštní způsob vciťování do věci. „Intuitivní vciťování vede sice Bergsona ke zhodnocení života jako nejvyšší hodnoty, ale jeho pojetí života jako životního vzmachu (élan vital) je jako Schopenhauerův pud po životě naturalistického rázu a nemá nic společného s ‚podstatným‘ životem intuitivní filosofie.“¹

„Intuicí zve onen druh intelektuálního vcítění, pomocí něhož se umístíme do nitra nějakého předmětu, abychom na něm zachytili, co má jedinečného a nevyslovitelného. Bergson dosahuje tímto zaměřením mnohem bohatšího prožitku skutečnosti, než dovedou vyjádřit pojmy. Svět pojmů se mu odděluje jako něco nehybného, ustrnulého a mrtvého od neustále se měnícího a pulsujícího života, prožitého intuicí a vciťováním do skutečnosti. Ať se Bergson dívá na lidské Já nebo na okolní svět, všude pociťuje při intuitivním nazírání pod kostrou pojmů něco pojmově nevyjadřitelného, avšak nadmíru bohatého: život ve své plnosti. Proto Bergson nepovažuje rozum, Descartův matematicko-spekulativní rozum, za schopný hlubokého a vyčerpávajícího poznání skutečnosti. Je sice s to sloužit praktickým účelům, ale není podle Bergsona schopen poznání theoretické pravdy. Chce-li něco poznat, musí z věci nejdříve odstranit život, aby mu zbyl mechanismus, který jedině dovede pojmově vystihnout. Tak na příklad nedovede rozum pochopit zvláštnost živého pohybu, kde každý okamžik je podmiňován a utvářen okamžikem předcházejícím, a představuje si jej jako spojení nehybných celků.² I ve vědecké psychologii objevil Bergson zmaterialisovaný obraz duševna. To platí o pojmu intensity, který je vzat z mechaniky a přenesen na duševno, jež vykazuje ovšem pouze kvalitativní rozdíly, to platí však i o pojmu časového sledu obsahů vědomí, jež vědecká psychologie chápe jako k sobě přiřazené celky, zatím co jeden prvek vědomí vyrůstá z druhého jsa neustále podmiňován minulostí.³ Čas v mechanice je něco jiného než čas v živém vědomí, to znamená skutečný život našeho Já (durée réelle). Chceme-li toto své Já poznat v jeho skutečném trvání, nelze tak učinit pojmovou analysou, která rozkládá vědomí na jednotu subjektu a mnohost po sobě následujících stavů, nýbrž intuicí, která se ho vcítěním bezprostředně zmocňuje a poznává, že toto skutečné trvání je víc než jednota a mnohost a že z ní lze obojí vyvodit.

Zmaterialisování duševna se jeví podle Bergsona i v tom, že rozum přenáší přírodní kauzalitu na duševní dění, což vede k plochému a naturalistickému determinismu. Jelikož však i pouhý pokus o pojmové zachycení rodícího se činu je materialisací duševna, nemá podle Bergsona pravdu ani indeterminismus. ‚Já žije ve svém kolísání a vznášení, až čin s něho spadne jako zralý plod se stromu; my můžeme pouze očekávati den žní.‘

Bergsonův smysl pro intuitivní poznání proti zevšeobecňujícímu pojmovému poznání rozumu vede jej také k rozlišení dvojího vědomí: opakujícího a představivého (představujícího). Opakující vědomí značí pohybový mechanismus našeho těla, jak se projevuje v chůzi, mluvě, hře na klavír atd. Představivé vědomí je výlučnou vlastností ducha, projevuje se schopností vzpomínky a dovede vykouzlit vůni a barvu minulého děje, a to je ostře odlišuje od rozumového vytváření pojmů věčně stejných, bez osobitého rázu.

S intuitivní filosofií má Bergson společné vciťování do skutečnosti a rozlišení pojmového poznání od nepojmvého prožitku. Ačkoliv Bergson postřehuje nedostatečnost rozumového poznání pojmového, nedovede najít střední cestu a spojit rozumové poznání s irracionálním vciťováním. Dochází proto svým odsouzením rozumu k odmítnutí vědy a upadá do druhého extrému.

Živost prožitku skutečnosti, k níž dochází Bergson svou intuicí, určuje i jeho přírodní filosofii, v níž pokládá jako Schelling hmotu za oslabený život, za ustrnulou životní sílu. Tento élan vital je základní silou všeho jsoucna a ve svém vývoji přijímá formu instinktu a inteligence. Ve své původní jednotě je Bůh, z něhož se rodí neustále nový měnící se život. Podle Bergsona dochází k sebeuvědomění u jednotlivců nábožensky vznícených, kteří pronikají pod povrch jevů, spojují se vědomě s životním proudem a uvědomují si jeho cestu, kterou se chce ubírat.⁴ Avšak ráz životního elánu, s nímž se Bergsonův nábožensky vznícený člověk spojuje v jednotu hluboko pod povrchem rozumu i instinktu, je imanentního rázu jako v mystice. Bergson nezná vlastní zkušenost intuitivní filosofie. Zatím co intuitivní filosofie dochází k normám, vyplynulým z jakéhosi vyššího životního cítění, zůstává Bergson při životním pudu, jehož ethická norma se jen s obtížemi vymaňuje z relativismu.“⁵

„Henri Bergson kritizuje statičnost a nedostatečnost našeho pojmového poznání světa. Podstatou reality je podle něho élan vital, v důsledku čehož je dynamické a v pohybu. Adekvátním poznáním skutečnosti je intuice, nikoliv pojem

Způsob našeho nazírání na věci je podle Bergsona kvantitativní a neposkytuje bezprostředního porozumění, protože věci jsou vždy kvalitativně určeny a jsou plynulé. Jen v intuici zakoušíme vlastní život jako svobodný, plynulý proud, jehož zdrojem je élan vital. Analogicky i jevy organické mimo nás chápeme jako projevy universálního životního elánu. Tímto pojetím chce vyložiti celý vývoj.

Duše je mu synthesou vzpomínek. Vzpomínání nepotřebuje smyslových orgánů. Těch je třeba jen k čití. Tak zavádí Bergson jakýsi dualismus mezi čitím a vzpomínáním, smysly a duší.“