„F. W. Schelling dává naopak důraz na vnější svět - na přírodu, živoucí prasílu, které je vlastní ustavičná činnost. Duch je vlastně procesem sebeuvědomování přírody, jež tak přichází sama k sobě.1
Člověk je jednak součástí slepého přírodního dění, jednak se z něj individuálním vědomím vyděluje. Je třeba ve vlastním sebeuvědomění hledat spojení s tím, z čeho vyšlo - tedy překonat izolovanost ‚já‘. Propracovat se k hlubinám vlastního původu, zahlédnout svou sounáležitost se vším a tím se stát uvědoměním celku.2
Tyto postoje silně ovlivnily dobové romantické myšlení ve vědě i v umění.“3