„F. W. Schelling dává naopak důraz na vnější svět - na přírodu, živoucí prasílu, které je vlastní ustavičná činnost. Duch je vlastně procesem sebeuvědo­mování přírody, jež tak přichází sama k sobě.¹

Člověk je jednak součástí slepého přírodního dění, jednak se z něj individuál­ním vědomím vyděluje. Je třeba ve vlastním sebeuvědomění hledat spojení s tím, z čeho vyšlo - tedy překonat izolovanost ‚já‘. Propracovat se k hlubinám vlastního původu, zahlédnout svou sounáležitost se vším a tím se stát uvědoměním celku.²

Tyto postoje silně ovlivnily dobové romantické myšlení ve vědě i v umění.“³