„Narodil se asi kolem roku 490 př. n. l. v Akragantu na Sicílii. [...] Platil za vynikajícího filozofa a státníka, ale též básníka, lékaře-divotvorce, mága a šarlatána.
Empedoklés tvořivě spojil prvky učení svých předchůdců. Místo Parmenidova jednotného bytí zavedl čtyři živly (oheň, vzduch, země, voda). Tyto čtyři praelementy tvoří neměnný základ všech proměn. Mechanickým spojováním a rozpojováním nejmenších částeček těchto živlů všechno vzniká a opět zaniká. Hybný princip, jenž částečky spojuje, nazval Empedoklés Láskou, princip, který vše rozděluje, Svárem. Oba principy sice chápal již do značné míry oddělené od pasívně pojaté pralátky (čtyř živlů), ovšem stále jde o Lásku a Svár těchto kořenů věcí.“1
„Narodil se roku 500 př. n. l. v Klazomen na maloasijském pobřeží. Přenesl filosofii kolem roku 460 př. n. l. do Athén. Zvláště po jeho smrti, roku 428 př. n. l., tam filosofie dosáhla největšího rozmachu.“2
„Anaxagorás hledal jako Empedoklés neměnné základní látky, jejichž slučováním a rozlučováním by bylo možné vyložit vznik a zánik věcí. Na rozdíl od Empedokla ovšem neuznával pouze čtyři druhy pralátek, ale jejich nekonečné množství. Částice těchto prvků nazýval ‚semeny‘ věcí. Podle převahy semen určitého druhu (např. dřeva) poznáváme, co věc je. Podobně jako Empedoklés hovořil Anaxagorás také o vnějším hybném principu, připomínajícím Lásku a Svár. Je to duch - rozum - NÚS. Anaxagorás jej sice ještě vysvětloval jako nejjemnější a nejčistší látku, která nemůže být s ničím smíšena, i když je v některých věcech obsažena, na druhé straně však svému NÚS připisoval schopnost vládnout věcem, řídit je, uspořádávat i poznávat.“3
