Edmund Husserl (1859-1938) prohlašuje za základ poznání přímý názor, který má evidenci sám v sobě. V něm nazíráme přímo podstatu věcí. „Tato podstata je totožná s fenoménem věci a s nazíráním tohoto fenoménu, nejde o ‚věc o sobě‘, nýbrž o strukturu a smysl čistých zážitků. Jde o to, co je nám bezprostředně dáno. Nemáme to ani analyzovat, ani experimentálně zkoumat, nýbrž fenomenologicky popsat.“1
„Husserl radikalizuje karteziánskou pochybnost o čemkoli, co existuje mimo ‚já‘. Na počátku filosofování je třeba zbavit se nevysloveného předpokladu o existenci světa, neboť představa světa je vždy konkrétní, a tedy zavádějící myšlení do ‚zděděných‘ předporozuměných postojů.“2
„Svět jaksi ‚uzávorkujeme‘ (mluví se o fenomenologické redukci), tedy odhlédneme - v rámci možností - od jeho existence. Po zmíněném uzávorkování zbývá ‚čisté‘ vědomí a my můžeme zkoumat, jak se ustavují jeho názory, zkušenosti, představy a hodnocení ve sféře vlastního vzniku. Vše, co máme ve vědomí, jsou jevy - fenomény (odtud fenomenologie), naším úkolem je, co možná nejpoctivěji, analyzovat jejich utváření. Stručně řečeno - zkoumáme zkušenost v jejím nejvlastnějším podkladu.“3
„Neuvěřitelná intelektuální poctivost, která se vzdává všech pohodlných vysvětlení a vše zdánlivě samozřejmé a prověřené opakovaně podrobuje tázání, je základním rysem Husserlova přístupu a fenomenologie vůbec.“4
