Typickým reprezentantem filosoie života je německý myslitel Friedrich Nietzsche.1
„Nietzschovo vystoupení nese vysloveně bořičský až provokativní náboj a směřuje proti všemu, co by chtělo život svázat nějakým nadosobním řádem nebo všeobecně závazným, zacíleným směřováním. I metodicky zavrhuje Nietzsche postupy vázané přísnou logikou a vrací se výrazově k intuitivně založenému jazyku básnickému, ke gejzíru přirozené tvořivosti. Pro inspiraci sahá až před Sokrata a zdůrazňuje novost a hloubku iónských prvomyslitelů a řecké tragédie.
Svět je věčný návrat stejného - cyklický pohyb, v němž neexistuje žádný zřetelný cíl. Základním živlem existence je vůle k moci, která bytosti nutí, aby expandovaly, rostly, obstávaly v zápasech o kvalitu a intenzitu vlastního bytí. Život má opodstatnění sám v sobě.2 Křesťanství, socialismus, hmotný prospěch, intelektuální abstrakce, pesimismus - vše, co život odvádí k nadpozemským sférám, svazuje do nadosobní služby, podvazuje, redukuje, deformuje, popírá - to všechno musí být zavrženo.3 ‚Bůh je mrtev‘, na scénu nastupuje nadčlověk - bytost zbavená slabosti, sentimentality i strachu, radostně přitakávající zemi.
‚Zapřísahám vás, bratři moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských idejích. Travičové jsou to, ať to vědí nebo ne. Opovrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž je země syta, nechť tedy zahynou.‘ (Tak pravil Zarathustra)
Svět je dionýský (Dionýsos - řecký bůh vína a orgiastického vytržení), věčně tryská a proudí a nelze se opřít o něco pevného, co by tento živel přehradilo a utišilo, lze jen proudit spolu s ním a v něm radostnou extází.
Nietzscheho myšlení nalezlo silnou odezvu nejprve v uměleckých kruzích, filosofií samou bylo poměrně dlouho přehlíženo. Teprve 20. století zhodnotilo hloubku a originalitu tohoto samorostlého myslitele - především v oblasti analýzy povrchnosti, stereotypů a neživých, dusících nánosů evropské tradice. Nietzscheho jazyk dokáže efektivně oddělit živé od odumřelého.“4
