V pátém století př. n. l. Řecko dosáhlo vrcholného politického i kulturního rozmachu. Po vítězných válkách proti perským velmocenským nárokům (500-449 př. n. l.) probíhá ekonomický rozkvět doprovázený prudkým nárůstem lidového sebevědomí, tradiční sociální struktury se otřásají, společnost se demokratizuje (démos = lid, kratos = vláda, demokracie = vláda lidu, tedy většiny).1
Tento zvrat v dosavadní tradici sebou přináší kulturní krizi a měl za následek průnik filosofie do oblastí etiky, práva, politiky, do otázek po smyslu a kvalitě života. Dosud se filosofie zaobírala především nejzazšími horizonty kosmu a světa, nyní se pozornost zaměřuje na člověka a jeho činy - dochází k antropologickému obratu (anthropos = člověk). Duchovním centrem tohoto dění se stávají prosperující Athény.2
