„Myslitelem, který práci takto pojatého rozumu postavil na nový, pro ustavení moderních exaktních věd zcela určující základ, byl francouz René Descartes [...]- lat. Cartesius (1596-1650). Pokládáme ho za jeden z pilířů evropského racionalismu (ratio = lat. rozum, úvaha).
Doba, v níž Descartes působil, je také svědkem nejstrašnějšího válečného konfliktu, jaký kdy evropský kontinent zakusil - třicetileté války (1618-1648), jejíž běsnění jako by pod sutinami symbolicky pochovalo prastaré sny o univerzálním harmonickém světě, odrážejícím řád nebeských idejí.
Descartes náleží k filosofům, kteří zrají pomalu a veškeré kroky důsledně promýšlejí. Jeho dílo (jmenujme Meditace o první filosofii a Rozprava o metodě) není rozsáhlé co do počtu stran, ale o to celistvější. Podařilo se mu formulovat novou metodu práce s poznatky a stanovit kritéria pro určování jejich pravdivosti či klamnosti.
Zformoval nový typ metafyziky a koncipoval dvě paradigmata
(závazné vzory), která zásadně ovlivnila myšlení následujících tří set let:
1. koncept vědomí
2. pojetí hmotného světa jako souhrnu těles“1
„Koncept vědomí se stal inspirací pro tzv. filosofii já (např. Immanuel Kant [...]), druhý motiv založil směrodatným způsobem matematizující uvažování přírodovědných disciplín.“2
„Metafyziku předdescartovskou lze označit za participační (podílející se), jde o teorii účasti konečného bytí na nekonečném bytí ideálním (na bytí Boha či platonsky pojatých idejí). Descartovu metafyziku nazýváme metafyzikou poznání, neboť nevykládá svět podle předpokládané hierarchie jsoucího, nýbrž podle toho, jak vzniká řád našeho vědění o světě. Tento řád nepracuje s žádným zjevením či intuicí, řídí se tím, co je jisté a rozumově zdůvodnitelné, a zavrhuje nejisté, tedy argumentačně nepodložené, a tudíž nevykazatelné.
Co je opravdu jisté?
Tradiční myslitelé odpovědí: zjevené pravdy, Bůh, ideje, dobro atd. Descartes praví: ‚Cogito ergo sum‘ - ‚Myslím tedy jsem‘. Jisté je, že pokud si myslím, že jsem něco, nemohu žádným způsobem daný fakt zpochybnit. Jisté je mé výslovné sebevědomí. Vědomí (cogito) je scéna, kde se objevují myšlenky, obrazy, pojmy - můj úkol je zkoumat obsahy těchto pojmů a zjišťovat, mají-li nějaký vztah k vnější realitě, nebo se jedná jen o mé představy.“3
„Představme si květinu - fakt, že voní a je krásná, možná nebude vlastností květiny, ale spíše způsobem mého vidění (co mě voní, může jinému zapáchat, co se mě jeví krásné, může jiný shledávat nepěkným); fakt, že květina má nějaký rozměr, zabírá část prostoru, hýbe se, nebo je nehybná, mne poučuje o něčem, co je možná objektivní skutečností.“4
„Descartes rozlomil svět na ostrý vztah subjektu (pozorujícího) a objektu (pozorovaného) a propast překlenul metodicky ukázněnou prací rozumu, pečlivě analyzujícího vlastní obsahy, které třídí, a odlišuje vykazatelné od nevykazatelného, a tedy nejistého. Svět se redukuje na vykazatelné pojmy.
Jako živé a jediné ohnisko poznání vystupuje člověk emancipovaný od jakékoli předem platné hierarchie. Pravda není mimočasová idea, ale způsob evidence, který provádí subjekt o objektu. Mluvíme o antropocentrismu (člověkostřednosti). Věci jsou jen potud, pokud o nich člověk ví,[Sic!] a on sám je potud, pokud ví o sobě. ‚Já‘ je zdrojem obsahu poznávaných jsoucen i jejich hierarchie.
Cesta k novověku je otevřena.“5
