„Hérakleitos z Efesu představuje nevšední filosofický zjev, navazující svým úsilím na myšlení milétské školy. Z jeho spisu Řeč o povaze bytí se dochovalo asi 130 zlomků, které nám dovolují provést základní rekonstrukci.
Svět chápe jako dynamické, vnitřně napjaté ‚jedno‘, v jehož rámci vše prochází procesem ustavičné změny (‚nevstoupíš dvakrát do téže řeky‘), svět je živým ohněm (pyr), ‚který se vzněcuje podle míry a hasne podle míry‘.
Hledíme-li na plamen, jsme svědky zajímavého jevu - plamen tančí, roste, ubývá, vystřeluje četné jazyky, ale přes veškerou měnlivost zůstává jedním plamenem.1
Důvodem dynamiky je vnitřní protikladnost, která probíhá věcmi i kosmem samým. Protiklady tvoří nesmiřitelné a zároveň neoddělitelné póly, neshodnou shodnost, harmonickou protisměrnost.
Představme si fungování luku - aby bylo možno vystřelit šíp, je třeba protisměrného napětí lučiště a tětivy. Abychom mohli zahrát tón na kytarové struně, musíme ji vypnout mezi kolíčkem a kobylkou. Aby mělo smysl slovo ‚muž‘, je nutná existence ‚ženy‘.
Svět o své povaze ustavičně mluví (logos=řeč), ale lidé nerozumějí (Hérakleitos mluví o ‚spících‘). Aby bylo možno dosáhnout smysluplného vědění, je třeba otevřít se této řeči (Hérakleitos mluví o ‚bdících‘ a ‚probuzených‘) a přijmout protikladnost všeho - včetně života, který je spoluurčován opozitem smrti. Napětí mezi protivami, jejich soustavný milující boj, spor (polemos) je neměnným zákonem, z nějž nelze vystoupit. ‚Boj je otcem všeho, všeho králem ...‘ Teprve přijetí této fatální rozpornosti umožní člověku pochopit ji jako nutnou a spatřit celek světa tvořený ustavičným vyvažováním soupeřících, ale neoddělitelných sil. Všechno, co jest, je výsledkem napětí a sporu (tomuto způsobu myšlení říkáme dialektika).“2
„Zápas však neústí v chaosu, protože vyvažování je zákonité a je nejvlastnějším projevem moudrosti jednoho, které všechny protiklady uvnitř sebe harmonicky zahrnuje.“3
„‚Bůh je den a noc, zima a léto, zápas a mír, sytost a hlad ...‘
Héraleitos nám tedy zanechává velkolepou vizi mnohosti v jednotě a jeho myšlení bude mít nejednoho pokračovatele.“4
