„Martin Heidegger (1889-1976) (hlavní dílo Bytí a čas) přináší myšlenku, že bytí člověka nelze chápat jako předmět, ale jako výkon záměrných aktů - je to bytí na světě, který je tvořen horizontem našich možností, co počít.

Lidská bytost je vržena do souvislostí a disponuje tzv. vrženou svobodou - tj.: nevolíme si ani místo, ani čas či kulturní kontext, pohlaví nebo soubor dispozic - to vše je nám dáno. Na tomto podkladu budujeme svou integritu sérií vrženě svobodných odhodlání, v nichž odhalujeme svůj nejvlastnější svět (nikoli metafyzicky založený, spíše nám odpovídající).“¹

„Naše bytí je konečné a ví o tom. Srážkou se smrtí - jakýmsi ‚předběhem‘ k ní - čerpáme skrze úzkost důvody naléhavosti pobytu a motivaci k jeho prohlubování.“²