„Povahou univerza se zabývá i škola působící v 6. až 5. století př. n. l. v jihoitalské řecké osadě Elea.1
Xenofanés proslul především kritikou tradičního antropomorfního (anthropos=člověk, morfé=forma) náboženství, které pokládal za projekci lidské představivosti. Člověk má tendenci převádět posvátno na jemu blízké smyslově uchopitelné formy (bozi v lidské podobě, s lidskými vlastnostmi apod.), což je podle Xenofana směšné.“2
„Parmenidés je nepochybně filosoficky nejpodstatnější a nejpůsobivější postavou školy, neboť zásadně otevřel otázku adekvátnosti smyslového poznání ve vztahu k poznání rozumovému. V kontrastu k Hérakleitovi spatřuje svět jako neměnné ‚jedno‘, které trvá bez ustání, bez pohybu, věčně úplné a celé. Veškerý pohyb, změna, vznik i zánik jsou pouze smyslové klamy. Ve své filosofické básni ‚O přírodě‘ jednoznačně nadřazuje rozumové poznání (aletheia = odkrytost, pravda) nad smyslové vidění (doxa = povrchový názor, mínění), které je zásadně matoucí a nepravdivé. Smyslově vnímáme ustavičné vznikání a zánik věcí. Podrobíme-li tuto zkušenost rozumové úvaze, dobereme se snadno jádra klamu. Vznik je stav před bytím - tedy nic, zánik je stav po bytí - tedy opět nic, vznik ani zánik logicky nejsou. Je jen bytí, které nepovstává a nemizí, neboť bychom jinak museli myslit vznik z ničeho, což je nesmysl. Jestliže bytí jest, musí být odevždy a provždy. Smyslové vnímání je třeba zásadně překonat.“3
„Podstatu světa je možné poznat jenom rozumem, kdy myšlení je totožné s bytím, neboť nicotu myslet nelze. Člověk si tak uvědomuje totalitu bytí, v níž se ztrácí jakákoli mnohost a změna.“4
„Pojem bytí, který Parmenidés vnesl do dějin evropského ducha, je jedním ze základních filosofických pojmů a mnohokrát na něj v našem příběhu narazíme.“5
„Zénón z Eleje, Parmenidův žák, rozvíjel mistrovo učení negativně. Jinak řečeno - logickými důkazy ukazoval absurditu myšlení založeného na smyslovosti a vytvořil celou řadu tzv. aporií (bezcestí), která mají podpořit Parmenidův postoj.
Například jde-li někdo k určitému bodu, musí nejprve urazit polovinu dráhy. I zbývající úsek lze ovšem dělit na polovinu a tak stále dál, až dospějeme k závěru, že k danému bodu nedojde, neboť jakýkoliv úsek prostoru se dá přece půlit a vždy bude zbývat nekonečný počet polovin cesty. Letící šíp je v každém okamžiku nehybný, jestliže chceme přesto myslet jeho pohyb, pak jsme nuceni vidět tento pohyb jako součet nehybnosti, což je absurdní.“6
„Aporie nejsou tak nesmyslné, jak se možná zdá. Nejde o popření vnímání pohybu, ale o problematizaci jeho smyslové samozřejmosti.
Rozlom smyslového a rozumového znamená velký okamžik v dějinách filosofie, neboť jak rozvinutí obou zmíněných postojů, tak pokusy o jejich smíření významně pomohly rozvinout evropské myšlení.“7
