„Představitelé postmodernismu jsou přesvědčeni, že ‚věk velkých vyprávění‘ je u konce. Mají tím na mysli velké zastřešující teorie o fungování světa. Takovými byly například mytologie či velké filosofické systémy, které se pokoušely pořádat celý život společnosti, nebo i křesťanský ‚příběh‘ se svými dogmaty. Jednotu vystřídala pluralita. To znamená, že každý z nás žije jakoby v průsečíku nejrůznějších příběhů, z nichž každý sleduje své vlastní cíle a svou vlastní logiku, aniž by kterýkoli z nich měl univerzální platnost.“1 „Neexistuje univerzální platnost ničeho, společnost není uzavřena a definována jediným principem, jde o systém otevřený, který připouští řadu ‚jazyků‘ a ‚her‘, z nichž si žádná neklade a nemůže klást nárok na závaznou absolutní pravdivost. Pravdivé jsou ve své částečnosti všechny.“2 Postmoderní filosofové se proto nezabývají „dalšími konstrukcemi celkového uspořádání a směřování světa, ale komunikací mezi různými variantami jeho výkladu.“3 „Stroj, kde jsou všechna kolečka podřízena celkovému fungování, je jistě krásná představa, ale svět ani společnost nemají takovou povahu. Postmodernismus kultivuje lidskou vnímavost pro odlišné, cizorodé, neshodné a rozvíjí tak toleranci a pochopení.
Svět je polyfonie a je třeba kultivace, abychom byli s to ji uslyšet a zvolit ten part, který odpovídá našemu vnitřnímu směřování.“4
