Čelný myslitel vrcholné scholastiky je Tomáš Akvinský „, který ve svých spisech (např. Suma teologická, Suma proti pohanům) zevrubně systematizoval soudobé křesťanské myšlení a položil je na pevný argumentační a pojmový základ. (Ve vztahu ke zmíněnému sporu o univerzálie jej lze označit za umírněného realistu.)
Víra nadále zůstává podstatným rámcem, v němž jedině může rozum legitimně pracovat. I když víra rozum přesahuje, nemusí s ním být v rozporu. Existuje zákonitě uspořádaná skutečnost a my ji můžeme poznávat pravdivě a objektivně díky přirozenému světlu rozumu. Poznání není žádný zázrak ani chvíle mystického vytržení - jde o realizaci člověku dané možnosti, která se kromě vrozených dispozic opírá o smyslovou zkušenost.“1
„Nad světem rozumového poznání je ovšem říše nadpřirozena - zdroj všeho poznatelného i poznání sama - Bůh. Jsou tedy pravdy rozumové a pravdy nadrozumové, které pochopit nelze, které je možno buď rozumově odmítnout, což křesťan stěží učiní, nebo pokorně přijmout jako zjevení. (Patří sem např. část křesťanských dogmat, jako je zmrtvýchvstání těla, tajemství vztahů tří osob trojjediného Boha aj.)“2
„Některé pravdy o nadpřirozeném světě jsou ovšem rozumu přístupny a filosofie zde vstupuje do úzkého, služebného kontaktu s theologií.
Kupříkladu sama existence Boží je dle Tomáše dokazatelná. Ve smyslovém světě spatřujeme řetěz působících příčin [...], ale nenalézáme zde nic, co by bylo příčinou sebe sama. Vše musí mít nějakou příčinu, a my tak můžeme postupovat zpětně k příčinám příčin až do nekonečna. Nemáme-li se ztratit v takovém postupu, cítíme se nuceni myslit první působící příčinu, která není přítomna ve světě jako ¨věc mezi věcmi, ale stojí mimo vše a vše ze sebe sama tvoří - Boha.
Tomistická metafyzika nese zřetelný punc Aristotela. Nauka o substanci, akcidentu,
látce a formě je ve své podstatě zachována (byť výrazně posunuta křesťanským
kontextem) a rozšířena učením o esenci a existenci.
Na esenci se ptáme: ‚co věc jest?‘
Na existenci se ptáme: ‚zda věc jest?‘“3
„Každé stvořené jsoucno má navzájem odlišnou esenci a existenci.
Stůl existuje jako stůl. Jeho esence (stůl) omezuje jeho existenci tím, že ničím jiným než právě stolem být nemůže. Ale ‚být‘ je nesrovnatelně víc než ‚být stolem‘ neboť v sobě zahrnuje i bytí všeho ostatního. [V původním zdroji je jiný příklad.]
Jen Bůh na otázku po esenci odpovídá čistou existencí: ‚Jsem.‘ Bůh není omezen k tomu ‚být něčím‘. Jeho bytí je plné a vše ostatní, co ‚je nějak‘, se na něm podílí. Z dobových forem státu Tomáš jednoznačně upřednostňuje monarchii. Král je říši tím, čím je duše tělu a Bůh světu - tedy oživující formou. Dobrý král vládne v souladu se stvořitelovým záměrem. Pokud se ovšem shodou okolností a zlé, pokažené vůle samovláda zvrhne v tyranii, jde o situaci nanejvýš prekérní. Odstraňování zla násilím vede ke stupňovanému zlu, proto Tomáš v takovém případě nabádá k trpělivosti.
Člověku prospívá mír a blahobyt, lidským nejvyšším cílem je ovšem život věčný, jehož příprava nenáleží ani státu, ani jakékoli jiné světské autoritě. Zde je kompetentní jedině církev, která tak stojí nad světskou mocí jako pastýř a správce.
Tomistické inspirace se dočkaly pozoruhodného oživení ve dvacátém století, kdy vzniká v lůně katolicismu nový filosofický směr, novotomismus.“4
