„J. P. Sartre spatřuje člověka jako odsouzence ke svobodě ustavičné volby, přičemž k dané volbě nemá lidská bytost jakékoli pevné předpoklady. Přesto nese plnou odpovědnost.

‚Já‘ se ocitá ve světě, aniž to chtělo, aniž to volilo, aniž chápe svou roli, přesto je nuceno situaci řešit, rozhodovat se, jednat. Velikostí člověka je unést vědomí této absurdity světa, říci své jasné ‚ne‘ všemu absurdnímu, ač si je vědom, že jeho počínání je tragicky marné.

Člověk se tak opakovaně tvoří ‚z ničeho‘ a znovu a znovu vyvstává jako rozhodnutí, které - přestože nikam perspektivně nevede - je rozhodnutím důstojným. Seberealizace člověka se děje ve svobodném projektu.“¹