„Sókratés (470-399 př. n. l.) byl podle tradice synem sochaře a porodní báby. O jeho mládí ani zralém věku mnoho nevíme. Vzhledem k tomu, že Sókratés nezanechal žádné spisy, jsme zcela odkázáni na svědectví druhých.

Z mnoha svědectví o působení Sokratově uveďme alespoň Platónovy dialogy - např. Gorgiás, Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Xenofónovy práce - Hostina, Obrana Sókrata či Aristofanovu komedii Oblaka.“¹

Sókrata lze považovat za prvního z řeckých myslitelů, jenž si přímo a naléhavě klade otázky po smyslu lidské existence. „Lidská bytost jako by procitala z polosnu mysli do nepochopitelného bdění, v němž víří znepokojivé a zbrusu nové otázky
- co je to dobro?
- co je ctnost?
- jaké jednání vede ke kvalitnímu životu?
- co je kvalitní život?“²

„Sókratés stojící v centru těchto nejistot, snaží se na situaci důsledně myslitelsky reagovat.

Východiskem Sókratova názoru je vědění nevědění [...]. O protimluv se jedná jen zdánlivě. [...] Lze například říci, že každé prohlubované poznání člověka přivádí k otvírání dalších a dalších možností a horizontů [...]. U Sókrata se ovšem jedná především o nevědění celkového životního cíle - o nevědění základního smyslu lidského života. To je osudová otázka, jíž se musí každý sám za sebe zabývat. Sókratés neklade žádná přikázání ani pozitivně formulované principy - jen pojmenovává a tříbí hlavní úkol lidské bytosti na tomto světě.

Máme pro řešení této fatální otázky vůbec nějaké předpoklady? Nepochybně ano. Je to v prvé řadě duše (psýché) - přirozený základ každého člověka. Aby duše prospívala, musíme jí věnovat péči.³

Jak se pečuje o duši? Hledáním dobra (agathon), které se nalézá za posledním horizontem, nezřejmé, ale reálné, jako přitažlivá síla pro každé probuzené nitro. Ten, kdo poznává dobro, nemůže toužit po zlu, a zlo je tudíž jen nevědomost. Péčí o duši, hledáním dobra (což je práce na celý život) člověk mravně vyspívá a směřuje ke zdatnosti (areté), která dovoluje pevně tkvět v proměnlivém světě a odolávat návalům dění. Dospělý člověk není definován proměnnými situacemi, může je překračovat a budovat tak svou celistvost.

Sebesmysluplnější zaměstnání či svrchovaná odbornost ještě nezaručují kvalitu lidství, neboť člověk odpovídá také jiným výzvám. [...] Skutečná zdatnost nespočívá jen v jedné poloze - zabývá se celkovým obstáváním.

Sókratés vede k poctivému sebehledání prostřednictvím řeči, která zkoumá svůj vlastní obsah a pravdivost. Cílem je procitnout k sobě, ke svému údělu v hledání dobra, které - jakkoli nezřejmé a skryté - je jedinou mírou člověka.⁴

Vědomě žít znamená ustavičně zkoušet, prohlubovat, dohotovovat. Vědomě žít znamená nepropadat intuitivním mlhovinám a básnickým vytržením, ale snažit se rozpory překlenout jasnou řečí (logos), která je základním nástrojem sebepoznání. (V tomto ohledu bývá někdy Sokrates označován za prvního člověka teoretického.)⁵

V mezních chvílích může do lidského zápasu promluvit cosi jako vnitřní (božský?) hlas - daimonion (svědomí). Na jeho“ promlouvání „ovšem nelze při budování vědění nijak zásadně spoléhat.“⁶