Nejvlivnějším představitelem idealismu je ovšem G. W. Hegel (1770-1831).1
Hegelova dialektická metoda „chápe pohyb světa (i myšlení) jako konflikt dvou protikladů, z jejichž napětí vyrůstá třetí člen, který je zahrnuje a překonává. Mluví se o tezi, antitezi a syntezi.
Vývoj ducha probíhá dialekticky ve třech stupních. V prvním stadiu je světový duch (základní princip světa) ve stavu bytí o sobě, zkoumá své vlastní formy.2 Filosofická disciplína analyzující tento stav se nazývá logika.3 Ve druhé etapě se duch ocitá v procesu zvnějšnění (jinobytí) - promítá se do přírody, prostoru, času. Toto stadium studuje filosofie přírody. Ve třetí a závěrečné fázi provádí duch návrat k sobě samému, ocitá se v bytí o sobě a pro sebe (probírá se k sobě). Tuto fázi postihuje filosofie ducha.
Filosofii chápe Hegel jako vůbec nejvyšší rozumovou disciplínu, neboť i když uznává všechny tři formy, jimiž se lidství snaží dosahovat vyšších met - tedy náboženství, umění a filosofii, jen filosofii podle něj náleží možnost adekvátně postihovat pohyb ducha, protože dialektické myšlení tomuto pohybu odpovídá.4
Velkou pozornost věnuje Hegel dějinám. Smysl ani hodnotu nemá individuální existence, nýbrž začlenění a podřízení sebe sama nadosobním dějinným silám, jimiž se projevuje světový duch v procesu sebeprobuzení. Tyto síly mají různorodou povahu, ale jejich nejvlastnějším výrazem je stát.5
Nejedná jednotlivec - jedná duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj. Velké historické osobnosti (Napoleon) rostou tím, že citlivě chápou požadavky dějinných mocí (ducha doby) a slouží jim. Ve chvíli, kdy se domnívají, že jejich jednání pramení z nich samých, že běží o jejich vlastní zásluhu, ztrácejí zmíněnou citlivost a jsou dějinami zavrženy.
Individua, národy i celé epochy jsou jen stadia, jimiž se6 ubírá světodějný proces na své cestě zákonitého sebeprozření.
Ve značně pozměněné podobě přejal tyto motivy nejvlivnější myslitel německého materialismu - Karel Marx.“7
