Charles Sanders Pierce (1839-1914) opovrhoval metafysikou - studiem nepos­tižitelných a abstraktních „skutečností“ - a tvrdil, že význam myšlenky spočívá v jejích praktických účincích. Nemá-li myšlenka žádný účinek, pak je nesmyslná - jde buď o „tlachy“, nebo o „naprostou absurditu“.¹

Jediným úkolem myšlení, napsal v Popular Science Monthly r. 1878, je vyvolati víru nebo přesvědčení čili zříditi zvyky pro jednání. Abychom plně vyvinuli smysl nějaké myšlenky, stačí určiti, jaké zvyky způsobuje; neboť smysl věci tkví prostě ve zvycích, které obsahuje. Účelem myšlení jest přivésti výsledek vnímatelný smysly. Vždy je to něco smyslového a praktického, co je základem všech rozdílů v myšlení, ať jsou sebe subtilnější. Není tak jemného odstínu ve významu myšlení, aby nemohl způsobiti rozdílu v praxi. Idea nějaké věci je jenom idea jejích smyslových výsledků; odtud plyne pravidlo, že chceme-li dojíti poznání musíme uvážit jaké jsou praktické výsledky, o nichž myslíme, že mohou býti přivoděny předmětem naší koncepce.²

Pierce přistupuje k myšlení se stanoviska biologického. „Dráždění způsobené pochybností pohne nás k úsilí dosáhnouti stavu víry. Řada těchto usilování jest bádání. Jediným účelem bádání jest vytvoření mínění. Ale mínění nemusí být pravdivé, aby nás uspokojilo. Všeliká silná víra, pravdivá nebo omylná, uspokojí nás stejně. Jsou rozmanité cesty k dosažení mocné víry. Metoda úpornosti (tenacité) spočívá v tom, že zvolivše nějaké mínění, držíme se ho mimo všechny důvody. Metoda autority jest vnucením mínění; netáže se po souhlase. Obě mají rozmanité obtíže. Přecházejí tedy do metody volnosti, jejímž heslem je: zůstaviti pole přirozeným zálibám. Touto metodou ustavily se systémy metafysické: přijímány byly proto, že jejich předpoklady zdály se býti shodnými s rozumem. Leč nezdar této metody stal se zřejmějším než předešlých. Nahradila ji tudíž metoda vědecká.“³

„Mínění nejen ukojuje dráždění pochybnosti; dává také pravidlo jednání, vytváří návyk. […] Dvě mínění vedoucí ke stejným pravidlům jednání jsou stejná; nejsou to dvě mínění, nýbrž jedno. Diskuse, které z nich je správné, je jalová, a takové bezpodstatné rozdíly jsou škodné. - Pierce jak vidíme, snaží se odstraniti jalové diskuse zatemňující mysl. K takovým patří dle jeho názoru otázka skutečnosti (reality).⁴ Definice skutečnosti jako ‚toho, čeho povaha nezáleží od ideje, jakou můžeme o ní míti‘, nezdá se mu býti jasnou.⁵ Přizpůsobující metodou pragmatickou najdu, že jediným účinem věcí skutečných je vytvoření víry; neboť všechny dojmy, které věc působí, jeví se ve vědomí v podobě víry. Ale jak oddělíme víru pravdivou od mylné? Jen metoda vědecká může zde rozhodnouti. Možno-li voliti libovolně, nazývá každý pravdou jen to, co se mu líbí.“⁶

„Musíme zdůrazniti dva momenty v studii Pierceově: 1. Nepatrný zájem teore­tický, jejž srovnává s fiktivními zaměstnáními a jalovými výmysly, dobrými k vyplnění prázdného času. 2. Jeho pojem skutečnosti a vědecké metody jako jediné cesty vedoucí k rozrůznění pravdivé víry v skutečnost od víry mylné. Tyto dva momenty obsahují to, co patří k teorii pravdy.“⁷

Sám Pierce, oproti pozdějším pragmatistům, přílišným relativistou nebyl. Věřil, že vesmíru vládnou vyvíjející se zákony, které jsou stále pravidelnější a méně naho­dilé. Domníval se, že i věda se vyvíjí a že vědci se postupně a ustavičně přibližují k pravdě vesmírných zákonů.⁸

William James (1842-1910) „Pod vlivem Renouvierova pluralismu naučil se James nenávidět monistické systémy rázu materialistického i idealistického, jež při své rigorosnosti a neosobní zákonitosti nepopřávají místa pro svobodu, odpověd­nost, volbu a boj. Nemohou být pravdivé, neboť nevyhovují úplně duševním potřebám člověka. Podle pragmatického stanoviska (pragma - čin, praxe) je totiž ověřující zkouškou každé theorie, nauky nebo víry právě to, jaké má pro nás praktické důsledky. Je tedy třeba vždy se ptát, jaké rozdílné důsledky pro nás bude mít, přijmeme-li světový názor materialistický, idealistický, theistický nebo atheistický, zvýší-li se tím náš pocit jistoty, naděje a svobody, či budeme skličováni představou mrtvé síly a nutnosti.

Pravdivá je podle Jamese ta theorie, která se v praxi osvědčuje. Osvědčuje-li se theorie Boha, pak je pravdivá. Všechny pravdy jsou užitečné, poněvadž jsou pravdivé, a naopak jsou pravdivé, poněvadž jsou užitečné. Aby nějaká filosofie byla pravdivá, musí vyhovovati i jiným než logickým požadavkům. A praktickým, mravním a náboženským požadavkům podle něho odpovídá pluralismus, svoboda, individualismus, spiritualismus a theismus. Filosofie proto není jen věcí logiky a rozumu, nýbrž spíše nadšeného vidění, pro něž rozum dodatečně hledá důvody. Skutečnost je zčásti proudem vjemů, jež přicházejí neznámo odkud; zčásti je dána vztahy mezi našimi vjemy nebo mezi jejich stopami v mysli, zčásti předchozími pravdami. Pojem duše jako kombinujícího prostředníka je přebytečný.

Realita není hotová a úplná od věčnosti, nýbrž vzniká a roste neustále všude, kde jsou myslící bytosti. Je tedy realita velkým proudem všeho, co bylo, co jest a co bude. Za jevovými fakty není nic, ani věc o sobě, ani absolutno, a je absurdní vysvětlovat konkretní realitu nějakou jinou předpokládanou realitou, o níž si můžeme udělat představu pouze pomocí symbolů z vlastní zkušenosti. Přesto naše původní zkušenost není subjektivní, nýbrž objektivní, neboť v ní dosahuje uvědomění prvotní látka.

William James je pragmatický theista. Jediný theismus podle něho uspokojuje citové a volní nároky člověka. Bůh však je v jeho představě částí vesmíru, osobní a mravní bytostí jako my, a lze s ním vejíti ve styk, jak ukazují jisté zkušenosti (léčení vírou, náhlé konverse a pod.). Tuto theistickou hypothesu lze ovšem dokázat stejně málo jako kteroukoliv filosofickou víru. Zdrojem víry není ani intelekt, ani cit, nýbrž vůle věřiti.“⁹