„Slovo renesance se [...] překládá jako znovuzrození a je chápáno ve smyslu návratu k pozemskému životu a ke kráse“ smyslového „užívání života. [...] Ucelený středověký kosmos krystalických dogmat a neměnných hierarchií se začíná rozpadat a s ním celá soustava hodnot, která rámovala existenci středověkého Evropana. Důsledkem je hluboká kulturní i společenská krize, z níž se po krutých střetech a zmatcích rodí novověký svět.
Na vznik [...] renesance má vliv celá řada faktorů - počínaje životním stylem bohatých italských“ měst, „přes objevné plavby, které zásadně proměnily geografické představy, a vědecké objevy ve sféře astronomie, až k růstu váhy a významu státu. Jednota výkladu světa se začíná štěpit. Reformace ukončuje výsadní vládu katolické církve, na scénu se derou národní jazyky, které naznačují budoucí ústup ‚věčného‘ jazyka -‚věčných‘ pravd - tedy latiny.“1
„Filosofie, která ve scholastice smiřovala pravdy víry s rozumovými náhledy, komentovala zjevné a upřesňovala dané, se ocitá v zásadně nové situaci. Osvobozuje se z theologických vazeb a zmatena vlastní svobodou uchyluje se ke stupňovanému zájmu o antické umění v jeho původní, středověkem nepoznamenané podobě. Ale dějiny se neopakují a evropský rozum se záhy vydá na novou cestu, která opět hledá ve světě rozkolísaných hodnot možnosti uspořádání a smysluplného života.“2
„Jednou z mnoha výslednic renesančního kolísavého pohybu je vznik prvních forem moderního politického myšlení.
Ve středověku jsou politické spekulace podvázány přesvědčením, že jednotlivé sociální vrstvy i jejich vzájemný vztah mají metafyzický původ a korespondují s Božím plánem. Společnost je trojčlenná a sestává z těch, kdo se modlí (kněží), z těch, kdo zajišťují bezpečnost (šlechta, světská moc), a z těch, kteří pracují (rolníci, lid). Tento stav je neměnný. Dobrý vládce (král) pečuje o mír a má poslouchat církev, neboť těžiště lidského usilování není na tomto světě. Stát ustupuje nebi, dějiny plánu spásy.
Renesance znovu otevírá kapitolu vztahů člověka a společnosti.“3
