Češi měli vždy spíše praktické a náboženské než filosofické zájmy. Proto také nevytvořili filosofický směr, který by je charakterizoval. Připojovali se vždy k některé světové filosofii vládnoucí v daném století; nejvíce ovšem vždy k filosofii evropské.
Tomáš Štítný ze Štítného (1338-1401) je první český filosof píšící, na rozdíl od jiných tehdejších myslitelů, česky. Má zvláštní zásluhu o český filosofický jazyk, neboť vytvořil základní vědecké filosofické názvosloví. Jeví se jako scholastický racionalista a mystik, neboť uznává vedle rozumu a víry jako třetí pramen intuici, kterou nazývá „dívanie“.
Jan Hus (kolem 1370–1415) zastával realistické stanovisko hájící reálnost všeobecných pojmů jak před věcí – ve smyslu příčiny, věčného příkladu, ideálního předobrazu, tak i ve věci. Všeobecniny ve věci se pak liší od jednotlivin formálně.ᛏ
Hlavním principem je pro Husa kategorie Božího zákona jako nejvyššího ideálu, který je absolutní normou jak pro život jednotlivce, tak pro celou společnost. Z něho je odvozena také myšlenka sociální spravedlnosti. Světské i církevní panstvo má právo vykonávat moc jen pokud se řídí touto normou, v opačném případě poddaní nejen mohou, ale musí se jim postavit na odpor.ᛏ
Hus věří ve zjevené pravdy a uznává autoritu bible. Zároveň však učí, že Boží zákon jako řídící princip je plně přístupný lidskému rozumu. Lidský rozum, a to rozum každého konkrétního člověka, rozhoduje, jsou-li Boží zákon a Boží pravda ve společnosti správně uplatňovány. Každý poddaný člověk má právo posoudit svým rozumem, zda jeho představený jedná v souladu s touto pravdou a mají-li jeho rozkazy pro něho závažnost. Božský rozum se tak stává univerzálním lidským rozumem a neexistuje žádná institucionální autorita, která by o správném výkladu Boží pravdy rozhodovala. Hus svým kazatelským působením záměrně svěřoval tuto univerzální moc rozumu lidovým masám, a stal se tak duchovním iniciátorem velkého emancipačního a demokratizačního úsilí, jež vyvrcholilo v husitském revolučním hnutí.ᛏ
Petr Chelčický (1390-1460) dovedl reformační snahy do krajních důsledků. Došel k poznání, že křesťan musí být Božím bojovníkem v jiném smyslu, než jak tomu rozuměli husité, nikoli mečem, ale duchovním bojem. Nesmí odporovat zlu zlem. Vrcholem jeho boje je láska k nepříteli. Takové učení vyplývalo z velké víry v moc Boží lásky. V Kristově jménu vystoupil důrazně proti feudalizmu. Stát pokládal za zlo, křesťanský stát za nemožný. Povstal velice proti zlým kněžím. Učil, že je lépe, nejsou-li dobří, být bez kněží. Chelčický zavrhuje i obchod, města pokládá za pelech všeho zla.
Důležité a zejména pro dobu charakteristické je, že jako laik troufá si rozhodovat o věcech duchovních. Tím se ovšem naprosto postavil proti scholastikům. V učení o eucharistii, které tehdy stálo v popředí, zavrhuje transsubstanciaci, přece však věří, že Kristus je v eucharistii podstatně přítomen. Nepodařilo se mu však ukázat, jak si to lze představit.
Jan Amos Komenský (1592-1670) bývá označován za učitele národů. Požaduje, aby se všechno vědění soustředilo do vševědy (pansofie), aby se vědečtí pracovníci všech národů a vyznání nerozptylovali, nýbrž všichni na vševědě svorně pracovali. Doufá, že světlem vědění odstraní spory mezi náboženskými vyznáními, boje mezi národy, nevědomost a mravní nízkost.
Požaduje, aby bylo dovoleno filosofovat podle tří pramenů poznání: smyslů, rozumu a výry a nejen podle směrnic v duchu Aristotelově. Základní a poslední pramen všeho vědění je ovšem Písmo. Často ovšem vyslovuje skepsi o marnosti všeho světského snažení a touhu po vnitřním klidu.
Bernard Bolzano (1781-1848), je největší odpůrce Kanta a romantismu u nás. Vymezil pojem objektivní pravdy a rozlišil logický obsah myšlení od psychologického výkladu jeho vzniku. Rozlišoval představy, pravdy a soudy o sobě od představ, pravd a vět myšlených nebo proslovených. Zdůraznil tedy v matematice pojmovou stránku, čímž předešel moderní matematiky.
Augustin Smetana
Karel Slavomil Amerling (1807-1884) „pojímá přírodu a celý vesmír jako myslící bytost - Boha. Není boha mimo přírodu, ale příroda je v bohu. Bůh v přírodě sebe sama opět a znovu tvoří. Toto tvoření se dělo a děje podle jistých číselných poměrů. Bůh stále myslí matematicky. Účelnost světa nutno spatřovati v harmonii čísel.“
My lidé „do říše nadsmyslovosti nenazíráme. Jsme si pouze povědomi čehosi v nás vyššího a nezměřitelně dokonalejšího nad přírodu smyslnou, vázanou zákony nutnými, totiž naší čistolidské důstojnosti a naší mravní touhy, že my jen dosouzením přesvědčeni jsme,“ „že býti musí nepochopitelný tvůrce a velitel mravního zákona“.
„Národy považoval Amerling za přirozené celky.“ Křesťanství uznává „ve své ‚populární mluvě‘, tedy křesťanství evangelické, nikoli theologické.“
Ladislav Klíma (1878-1928) je toho názoru, že „tělo, hmota i svět nic neznamenají. Byl egosolipsista, egodeista, existuje jen jeho vědomí, je sám sobě bohem, hmotný svět jakožto lejno, z něhož se kouří duch, nic neznamená, je jen hračka jeho vědomí a musí být překonán.“ Do popředí své filosofické stavby subjekt nadaný silnou vůlí.
Vladimír Hoppe (1882-1931) Vladimír Hoppe „Ve svých obsáhlých a hlubokých spisech zdůrazňuje vedle rozumového a smyslového poznání nutnost intuice: neboť rozum nedává jistotu poznání, nýbrž dostáváme je jen z přesvědčení, víry v možnost správnosti a pravdy zásad. Ale Hoppe viděl za intuicí ještě další pramen poznání, a tím je kontemplace. Kdežto rozum zachovává a pořádá poznatky, získané zkušeností, a intuice slučuje tato data v jednotu, dávajíc jim zároveň doplnění, hrouží se kontemplující člověk do předzkušenostního obsahu duše. Hoppe doufá, že v kontemplaci nalezl pramen intuitivní metody poznávací, podle níž řád a souřadnost idejí budou totožné s řádem a souřadností věcí. Odkrývá v člověku prvky duševní svobody a touhu po nekonečnu. Ty ukazují člověku cestu k zlepšení; kdyby jich nebylo, nebyl by život kladnou hodnotou, neměl by výhledů do světa ideálního, světa hodnot.“
František Krejčí
V psychologii založené na fysiologii zastává paralelismus (souběžnost) duševních a fyzických jevů, které na sebe navzájem nepůsobí. Psychické jevy pouze provází některé fyzické, ale podstata zůstává jedna (filosofický monismus).
V etice zakládá přirozenou morálku, již zbavuje všech metafyzických i náboženských předpokladů. S tou se však nespokojí, a jde dál k etice mravního citu. Aby člověk mohl mravně jednat, připouští Krejčí možnost ovládnout své přirozené pudy a rozhodnout se pro jednání motivované vyššími mravními ideály, připouští tedy jistou svobodu.
Krejčí cítí potřebu se povznést nad běžnou pozitivistickou filosofii, která se nezabývá transcendentnem, a přijímá transcendentno za podstatu jsoucna. Víru v osobní nesmrtelnost nahrazuje vírou ve vývoj lidstva ke stále větší mravnosti. Jeho četné spisy jsou rozsáhlé a myšlenkově logicky stavěné, takže působí svou důsledností přesvědčivě.“
Transcendentno pojímá ve smyslu Kantově jako metafysiku, tj. to, co nemůžeme poznat ani zkušeností, ani rozumem.
Rozhodný pozitivista byl Josef Tvrdý (1877-1942). Filosofie je podle něho jednotný světový a životní názor, vybudovaný na podkladě všech věd. Od nich se však liší kritickou a syntetickou metodou, jež vybírá a spojuje poznatky v jednotný obraz světa. Filosofii nedává úkol teoretický, nýbrž ji chápe jako podněcovatelku činů. Je stoupencem myšlenky „emergentního vývoje“. V teorii pravdy se staví na stanovisko kritického realismu a podává také svou klasifikaci věd.
Proti positivismu staví filosofii aktivismu Emanuel Rádl (1873-1942). Původně byl intuicionistou. Poté dospěl kritikou romantismu ke zdůraznění kritičnosti, ale doplňuje ji principem víry; odmítá intelektualismus a zdůrazňuje povinnost filosofovu zasahovat do současného života a formovat jej. Posléze přešel k theologicko-aktualistickému výkladu dějin.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) se s positivismem neztotožňuje v mínění, že by si člověk nesměl vytvořit metafysický názor na svět. Bez představy Boha a nesmrtelnosti se mu zdá mravný život nemožným. Filosofii připisuje intuitivní ráz; avšak jejím podkladem musí být vědecký rozbor, který jí dá myšlenkový obsah. Zdůrazňuje, že subjektivní vlivy nelze sice z filosofie odstranit, že však je potřebí stálé objektivní kritiky, která by subjektivnost kontrolovala (kritický realismus). Vůbec poměr subjektu a objektu je Masarykovi nejdůležitějším filosofickým problémem. Pravda musí být podle Masaryka obecně platná a nutná, jinak není pravdou. Účelem vědy je metodické zpracování poznatků. Proto kladl tak veliký důraz na soustavu věd a na jejich metody, což také zpracoval v „Konkretné logice“.
Ve všech svých úvahách i činech zůstává na půdě skutečnosti; sám svou filosofii nazývá konkretismem. Za příčinu zvýšené sebevražednosti považuje úpadek nábožensko - mravní. Socialismus je mu mravní otázkou; je to otázka lásky člověka k člověku, otázka humanity.
Jan Patočka (1907-1977) „se dovedl plně odpoutat od sloužení jakýmkoli mimoteoretickým nárokům na filosofii kladeným. Trápili-li se jiní naši filosofové problémy světa a národa, bolestmi dnešního lidstva, neklidem doby, současnou krizí evropské kultury, bolí Patočku především problémy ryze filosofické.“ „I Patočka roste z cizích vlivů, ale cítíme u něho především sílu myslitele, který přetavuje vlivy žárem vlastní reflexe, jemuž prožívání cizí myšlenky je zápasem za myšlenku vlastní. Ostatně tradiční základna, z níž Patočka vyrůstá, je mnohem širší než jen novodobý existencialismus a jeho bezprostřední předchůdci. - Vedle filosofie francouzské je to především antika, kterou Patočka u nás promýšlí tak hluboce jako dosud nikdo. Jeho [...] univerzitní čtení o řecké filosofii slibuje1 býti nejpronikavější naší prací z dějin filosofie vůbec. Na jeho chápání předsokratovců si uvědomujeme jak jej právě existencialismus zbavil [...] vykladačských autorit, především Zellera, jak si pro dobu nejstarší položil odvážně otázku, zda i Aristotelés v stadiu již pokročilého filosofického myšlení byl schopen pochopit začátky filosofické spekulace a zda je neskresluje již svým pojímáním filosofické problematiky. [...] Stojí tváří v tvář textům, aby našel jen v nich samých počátky řeckého myšlení, [...] Na řecké filosofii uvědomuje si Patočka funkci filosofie vůbec i základní typy filosofování, zamýšlí se nad poměrem dnešní vědy ke skutečné hloubce filosofické problematiky. Věda bere prostě věci za daný fakt, nikdy nevybočí z řady věcí, i když sebedokonaleji vykládá, i když se ptá sebepřesněji. Věci berou si slovo; to značí, že slova opět se stala věcí; věc tu značí něco němého a postrádajícího všeho nitra, něco zasazeného jen do vnějškových vztahů. Ale, ptá se Patočka, nejsou alespoň určité životní situace, kdy se ptáme, jak k tomu všemu, ke všem těm věcem, vlastně přicházíme, a co nám je do nich? Kdo si zoufá, kdo vidí toliko tupou cizost věcí, tomu nelze pomoci poukazem na žádné skutečné zákony a struktury, je-li jeho zoufalá pochybnost dosti hluboká. Jedině pohled do samotného nitra věcí, do toho, jak jsou vybudovány samy v sobě, do toho, co je činí, co buduje jejich nitro - předpokládaje, že vskutku tu nitro jest - jedině ten by tu snad mohl pomoci. Patočka ví, že pro tento způsob tázání moderní člověk ztratil z valné části smysl. Ale tento způsob mu právě existuje v řecké filosofii a ve všem, co v naší evropské linii dovedlo inspiraci řecké filosofie znovu oživit. Řecká filosofie jest přesvědčena, že existuje nitro věcí, nikoli v psychologickém smyslu, nýbrž v tom, že se nás věci týkají, že bojují stejný zápas jako my, že smysl našeho života je nějakým způsobem týž jako jejich, a že tedy obojí lze vykládat jediným duševním pohybem. Nejde nám tu o správnost této teze, jde jen o to ocenit, že se tu zase jednou jde k dějinám filosofie jako k živému zdroji, že se hluboko v nánosu konvenčních výkladů hledá zasutý původní smysl. - V tom je hlavní přínos Patočkův v české filosofii, že každé téma, jehož se dotkne, osvětlí opravdu filosofickým pohledem, zaměřeným k podstatnému. Toto původní, co hledá, to je Přirozený svět jeho první knihy Přirozený svět2 jako filosofický problém (Praha 1936). Jako u všech metafyziků je i Patočkovým základním motivem přesvědčení, že vědecký svět není jediným naším světem. Přináší nám sice nesmírné výhody, ale bylo by těžkou ztrátou, kdybychom byli uzavřeni jen v něm - kdyby nebyla ponechána naivnímu světu jeho plná práva a kdyby byl pokládán jen za odvozený aspekt pravé skutečnosti. Záchranu před tímto ochuzením vidí Patočka v transcendentálním idealismu, který vychází ne od subjektivity jako definitivního faktu, nýbrž od subjektivity, která teprve musí býti postupně objevována, a ve svých výkonech vždy hloub zachycována. Popis této subjektivity, popis onoho našeho zvláštního ‚bytí ve světě‘ je z nejkrásnějších partií Patočkovy knihy. - Jeho filosofická analýza ve své snaze objevit nejvlastnější podstatu lidského světa přibližuje se k tomu, co je i vlastní snahou kreace básnické, a celá jeho pasáž o domově a cizotě působí hlubokým účinkem uměleckým. Patočkova analýza počíná konstatováním, že struktura našeho světa z určitého centra ubíhá do dálky, do neurčité hloubi. Centrum, s nímž jsme obeznámeni, v němž se cítíme bezpečni, je náš domov. Je to ta část univerza, která je nejvíce lidsky proniknuta, kde věci jsou takřka již orgány našeho života. Odstupňování domova rodinného, místního, obecního, krajového, národního, státního atd. děje se za míšení známého s neznámým, vzdáleného s blízkým do neurčita ustupujícího. Hranice vzdálenějšího domova střou se do neurčita a zanikají v nezdomácnělém, cizím, v dálavě, kde již příroda není našim potřebám upravená oblast, nýbrž něco nezvladatelného, chaotického - nesmírná lhostejnost a síla hmoty. Je-li napětí mezi domovem a cizotou jednou dimenzí našeho světa, je druhou dimenzí dimenze časová, velmi bohatě diferencovaná, v našem podvědomí - a konečně dimenze nálad, nesmírně významná pro život. Celé jsoucno se nám jeví vždy v určitém náladovém zabarvení, nálada je sice vždy vlastní, vnitřní ‚stav‘, ale zbarvuje zároveň naše věcné okolí, které jako by na ní participovalo. Náladový život má vždy bohatou strukturu a tkví v něm možnost našich aktivit. - Existují nálady, znemožňující i normální životní funkce, ale i nálady, z nichž vzniká tvůrčí život.“3
