Judaismus vidí svět jako výsledek stvořitelského aktu jediného Boha, jenž má osobní povahu a ze svobodného rozhodnutí zjevuje člověku pravdu o sobě a o stvoření.ᛏ
Základním textem Judaismu je Starý zákon, který není dílo lidské, ale Slovo Boží, zjevené prostřednictvím lidí. Starý zákon vznikal v rozmezí 13. – 5. století př. n. l. Prvních jedenáct kapitol Genesis vypráví o událostech, které vysvětlují základní otázky zrodu kosmu a původu člověka, fenomén smrti, příčiny lidského pádu. Následuje příběh Abrahamův – příběh vyvolení toho, kdo se má stát praotcem Izraele a prvním zvěstovatelem Boží pravdy na hříchem a rozptýlením poznamenané zemi.ᛏ
Bůh nemá počátek ani konec, je věčný, absolutní, všemohoucí, ale nenese znaky neosobní síly – má rysy osobnosti, jako je myšlení, vůle, hněv, láska apod.ᛏ Stvořil svět svou vůlí a svobodnou vůlí vybavil i člověka. V tom tkví možnost jeho pádu, který v podobě prvního páru – Adama a Evy – podlehl svodům padlého anděla a následoval jej ve vzpouře proti Bohu. Vzpoura spočívá v tom, že stvořená lidská bytost pyšně dosadila sebe samu na místo Stvořitele, jemuž ovšem nemůže dostát. Člověk ztrácí ráj a odtržen od zdroje propadá času, bolesti a smrti.ᛏ
Ale Bůh neopouští své stvoření a skrze vyvolené proroky k němu opět promlouvá, aby jej odvrátil ze scestí a opět přivedl k sobě. Je to proces postupného zjevování, které se v čase upřesňuje a nabývá podoby konkretizovaného zákona. Židovský národ má v tomto procesu privilegované postavení, neboť jej Bůh vyvolil jako prostředníka zjevení, které mají Židé tlumočit celému zbývajícímu světu. Všechna náboženství chtějí stoupat k Bohu, v judaismu Bůh sestupuje k lidem a mluví jejich ústy. Abraham, Mojžíš, Eliáš, Jeremiáš a další proroci jsou tlumočníky Boží vůle. Toto privilegium je vykoupeno striktním nárokem, který Bůh na své vyvolené klade. Je nutno v něj věřit naprosto bezvýhradně – Ten, který je (Jahve nebo Elohim), je Bohem žárlivě milujícím. Vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost.ᛏ
Základem správného lidského jednání je tzv. Desatero přikázání zjevené na hoře Sinaj Mojžíšovi:
– Nebudeš mít jiného Boha kromě mne
– Nezneužiješ Božího jména
– Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho
– Sedmí den je dnem odpočinku – svatým dnem
– Cti otce svého a matku svou
– Nezabiješ
– Nesesmilníš
– Nepokradeš
– Nevydáš proti bližnímu křivé svědectví
– Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímuᛏ
Na sklonku historického času Bůh sešle Vykupitele – Pomazaného krále – Mesiáše (z hebrejského mašiach – pomazaný).ᛏ
Křesťanství vyrostlo na judaistickém podkladu a sdílí s ním také podstatnou část textů, které se chápou jako posvátné, zjevené, slovo – Starý zákon. Křesťanství z Judaismu přijímá pojetí Boha, vzniku kosmu, stvoření člověka i historii jeho pádu.ᛏ
Křesťané navíc věří, že Ježíš z Nazareta (jméno Ježíš v překladu znamená: Bůh zachraňuje) je Mesiáš, židy očekávaný Pomazaný král – řecky Christos – Kristus. Ježíš navíc není pouze král světa, ale přímo Boží syn – jeden ze souvěčných členů trojjediného Boha.ᛏ
Křesťanský Bůh je trojjediný, sestává ze tří osob, které mají stejnou podstatu: Otce, Syna a Ducha svatého. Bůh je jeden, ale není sám, každá ze tří osob se vztahuje k druhým dvěma a zároveň je zahrnuje. Obrazně řečeno – Otec miluje Syna, Syn miluje Otce a láska mezi nimi je Duch.ᛏ
Bůh je nekonečně dobrý a miluje stvoření, proto ze svobodného rozhodnutí sesílá ke spáse člověka sebe sama jako Syna, aby tak došlo k opětnému propojení Boha s člověkem, věčnosti s časem, ba co víc, Bůh se v Kristu sám stává člověkem a získává ke své Božské i lidskou přirozenost. Stává se Bohočlověkem, bytostí, která v sobě zahrnuje dvě přirozenosti. Bohočlověk – Kristus se zrodí, žije lidský život v čase, ale bez hříchu, káže a učí a posléze je za své názory ukřižován. Po třech dnech ovšem vstane z mrtvých a vstupuje na nebesa.ᛏ Tím je překonána smrt a všechny lidské bytosti mohou mít na tomto vítězství podíl – překonat smrt a žít život věčný.ᛏ To je eu-angelion, dobrá zvěst, evangelium.ᛏ
Člověk, poté co byl sveden ďáblem a zapřel Boha, padl a jeho původně dobrá přirozenost byla pokažena. Kristova smrt a zmrtvýchvstání má charakter vykupitelské oběti, kdy člověk je skrze ni uzdraven k svobodné volbě stát se pomocí Ježíše synem Božím, vrátit se k vlastnímu zdroji, nebo tuto možnost odmítnout, a tak setrvat v hříchu a v područí smrti.ᛏ
Křesťanství se opírá o Nový zákon, který Starý zákon překračuje a završuje. Jedná se především o čtyři evangelia zachycující působení Ježíše Krista (Matoušovo, Markovo, Lukášovo, Janovo). Starý a Nový zákon tvoří ústřední knihu křesťanské víry – Bibli (řecky biblion – kniha).ᛏ
Evangelijní zvěst je určena všem lidem bez rozdílu. Rozdíly stavu, rasy, pohlaví a další rozdíly nehrají žádnou roli. Odtud výrazná křesťanská snaha o maximální rozšíření povědomí o Novém zákonu – do celého světa.ᛏ
Jedním z nejpodstatnějších rysů křesťanství je silný etický náboj. Zlo je třeba léčit dobrem, nepřátele je třeba milovat. Bližní se má chápat jako bytost potřebující lásku a pomoc. Nejde o mé omezené já, ale o společné vplynutí do lásky Boží.ᛏ
Gnóze bylo náboženství ze směsi křesťanských, židovských a pohanských prvků.ᛏ Zkaženost světa gnostici vysvětlovali zvláštním mýtem: každý člověk má v duši božskou jiskru, ale ne každý o ní ví. Tento „kousek Boha“ v člověku trpí v žaláři těla. Zavinila to Sofia, božská moudrost, která v návalu žádostivosti porodila Demiurga, zmetka, pro něhož v nebi nebylo místa. Musel si tedy Demiurg stvořit vlastní místo k pobytu: svět takový, jaký je, svět nevědomosti a násilí, hlouposti a žádostivosti. Důsledky nebeského sporu pak odnášejí lidé a jen, kdo tohle všechno ví a navíc zůstane bezdětný – to jest, neposkytne Demiurgovi žádná nová „vězení pro duše“ – má šanci dospět zase tam, kam patří: do božského světa.ᛏ
Manichejci byli kromě gnostiků dalším vážným nebezpečím pro církev. Stoupenci Maního učili, že jsou dva naprosto rozdílné světy: duchovní svět, který je dobrý, a hmotný (tělesný) svět, který je zlý.ᛏ
Markión (asi 85–asi 160) byl významný křesťanský teolog 2. století, jehož dualistické učení o zlém Bohu Starého zákona a Dobrém Bohu Ježíše Krista církev ostře odmítla. Markión vytvořil vlastní církevní organizaci, v níž prosadil velmi omezený výběr křesťanských spisů. To urychlilo v římské církvi vznik kánonu Nového zákona.ᛏ
Aurelius Augustinus (354–430) ukázal v duchu písma, že hřích nejsou jen naše jednotlivá přestoupení Božího zákona, ale celková porušenost lidského srdce, která začala vzpourou člověka proti Bohu a nyní jako dědičný hřích tíží celé lidské pokolení.ᛏ Tíži hříchu nemůže člověk překonat vlastním úsilím, ale jedině Božím odpuštěním, kterého se věřícím dostává jako nezasloužené milosti.ᛏ O církvi učil, že je odlišná od všech světských států a lidských zařízení. Je královstvím Božím na zemi, Božím státem ve světě, společností vyvolených. Učil, že Boží království je viditelné současné církvi, na druhé straně však, že církev je v neviditelném shromáždění věřících, jak učili později reformátoři. Roku 410 padl Řím do rukou barbarských vojsk. Stoupenci dávné římské slávy a většina křesťanů hleděli s hrůzou do budoucnosti. Augustin ukazoval, že Hospodin je pánem dějin a že prostřednictvím barbarských národů uskutečňuje svůj soud nad nespravedlnostmi starého Říma. Křesťané mají podle Augustina jít s důvěrou v Boha vstříc šťastné budoucnosti. Nesmí je zarážet, že se tato budoucnost bude snad vyvíjet nečekaným způsobem, cizím dosavadní římské civilizaci.ᛏ
Augustin bojoval proti Pelagiovi, který považoval za hřích jen jednotlivá přestoupení Božího zákona a věřil, že člověk má možnost vážným úsilím překonat hřích. Vlivem Augustinovým bylo Pelagiovo učení církví odsouzeno. V pozdějších staletích se však v mnohém katolická církev přiblížila Pelagiovým názorům, když tvrdila, že si člověk může zasloužit Boží přízeň.ᛏ
V první fázi scholastiky způsobil rozruch německý mnich Gottschalk (?–868) svým učením o předurčení. Vše i naše myšlenky, jsou vševědoucím Bohem předzvěděny a tedy předurčeny. Gottschalk musel nakonec odvolat a své knihy spálit.ᛏ
Problém poměru víry a rozumu, náboženství a filosofie řešil první ze scholastiků Johannes Scotus Eriugena (asi 810–877). Filosoficky byl novoplatonikem. Pod pojem příroda (natura) zahrnuje i Boha i svět. Je si vědom toho, že víra je v té době založena na autoritativním dogmatu. Proto hlásá tezi, že pravá autorita není v rozporu s rozumem. Rozum osvícený Bohem, je nejvyšší autoritou. Pravá filosofie a pravé náboženství si proto neodporují, ano jsou totožné.ᛏ
10. století je plné politických zmatků a proto filosofie upadá. V 11. století se rozvíjí logická dialektika a disputace, která nic věcně neřeší. Skutečně věřící lidé proti ní protestují. Tak Petrus Damiani z Ravenny (1007–1072), vlivný a asketický mravokárce razí tezi: Filosofie služka theologie. Chce tím říci, že filosofie nesmí vládnout nad Písmem.ᛏ
Kolem poloviny 11. století napadl Berengar z Tours (999–1088) učení o přepodstatnění (transsubstanciaci). Zvítězil však proti němu scholastik Lanfranc. Teprve nyní bylo církví stanoveno učení o pravé přítomnosti těla a krve Páně v chlebě a víně v důsledku přepodstatnění.ᛏ
O něco později Roscellin z Compiegne (1050–?) napadl učení o Trojici naukou, že existují jen jednotliviny, nikoliv společné essence. Obecniny jsou pouhá slova (flatus vocis). Je to nominalismus, který rozkládá Trojici na tři bohy, nebo ji zcela ruší.ᛏ
Tomáš Akvinský (1228–1274) sjednotil aristotelskou filosofii s církevním učením a tím dal dogmatům rozumový výklad. Rozumové poznání slouží poznání zjevenému, to znamená, že přirozený rozum slouží víře.ᛏ Je mírným realistou. Univerzálie existují jenom v jednotlivinách a nikoli o sobě a jenom rozumovou abstrakcí myslíme si je odděleně. Jako ideje Božího ducha čili myšlenky, kterými si Bůh před stvořením světa věci představuje, existují ale také před věcmi. Jsoucnost Boží dokazuje z jeho skutků. Svět a věci v něm a dokonalost musí mít jinou příčinu než do nekonečna jdoucí řetěz příčin. Nesmrtelnost duše je následkem její nehmotnosti, duše však neexistuje dříve než její tělo a nemá žádné vrozené pojmy. Svoboda je nutnost z vnitřních důvodů.ᛏ
Jan Viklef (kolem r. 1330–1384) požadoval mravnost a chudobu církve. S katolickou tradicí se rozešel tím, že za nejvyšší autoritu vyhlásil Písmo. Líčí Bibli jako stěžejní normu, jíž je třeba poměřovat církev, tradici, koncily a dokonce i papeže. V Písmu je obsaženo vše, čeho je třeba ke spáse, aniž by k tomu bylo třeba dalších tradic. Písmo by měli číst všichni křesťané a ne pouze kněží. Proto se stavěl za překlad Bible do každodenního jazyka. Vysílal také „chudé kazatele“, kteří měli jako evangelisté cestovat s Biblí z místa na místo a kázat. Vyzdvižením autority Bible ovšem napadl autoritu papeže. Zastával názor, že papežství je úřad vytvořený člověkem, nikoli Bohemᛏ a každého (nikoli jen špatného) papeže považoval za Antikrista (Kristova odpůrce). Odmítal také učení o přepodstatnění (transsubstanciaci). Shledává proti ní několik důvodů: je to nedávný objev; je filozoficky nesoudržná; je v rozporu s Písmem. Viklef věřil, že chléb a víno zůstanou při proměňování zachovány. Kristovo tělo je v chlebu přítomno stejně, jako je duše člověka přítomna v těle. Kristovo tělo je tedy v hostii skryto.ᛏ
Jan Hus (kolem 1370–1415) se považoval za Viklefova stoupence a byl jím bezpochyby do jisté míry ovlivněn. Viklefův útok na přepodstatnění (transsubstanciaci) ale odmítal. Ztotožňoval se ale s Viklefovým útokem na zlořády kněží, zejména svatokupectví a prodej duchovních privilegií. Z Viklefova učení přijímal také odmítnutí církevní instituce a hierarchie a místo nich uznával neviditelnou církev vyvolených. Tím položil základy pro odmítnutí autority zkažených církevních vůdců a měřítkem učinil místo církve jako instituce Bibli.ᛏ Když papež Jan XXIII. nechal prodávat odpustky slibující úplné odpuštění hříchů, byl Hus rozhořčen a vystoupil proti jejich prodeji.ᛏ
Petr Chelčický (1390–1460) došel k poznání, že křesťan musí být Božím bojovníkem v jiném smyslu, než jak tomu rozuměli husité, nikoli mečem, ale duchovním bojem. Nesmí odporovat zlu zlem, vrcholem jeho boje je láska k nepříteli. Takové učení vyplývalo z velké víry v moc Boží lásky. V Kristově jménu vystoupil důrazně proti feudalizmu.ᛏ Stát pokládal za zlo, křesťanský stát za nemožný. Povstal i proti špatným kněžím. Nejsou-li kněží dobří, je lépe být bez nich. Chelčický zavrhuje i obchod a města pokládá za pelech všeho zla.ᛏ
V učení o eucharistii, které tehdy stálo v popředí, zavrhuje transsubstanciaci, přece však věří, že Kristus podstatně jest v eucharistii přítomen.ᛏ
Vystoupení Martina Luthera, Huldrycha Zwingliho a Jeana Calvina se obvykle nazývá světová reformace. Někdy se ve srovnání se starším husitstvím, valdenstvím a podobnými směry mluví také o druhé reformaci. Církve vzešlé z této reformace se označují společně jako protestantské nebo evangelické.ᛏ Společné mají to, že jako jediný pramen nauky a praxe považují bibli a zjednodušení struktury církve a bohoslužeb, decentralizaci a volitelnost různých místních a územních institucí.ᛏ
Církve vzešlé ze švýcarské reformace se označují jako reformované (helvetského vyznání). Populárně se jim říká i kalvinisté.ᛏ Reformovaná církev zdůrazňuje Boží suverenitu a usiluje o reformu politiky, kultury a o vliv na veřejný i soukromý život.ᛏ
Církve navazující na Lutherovu reformaci jsou evangelíci augsburského vyznání a označují se podle zakladatele jako církve luterské. Tito chápou spásu tak, že Bůh člověku promíjí hříchy pro spravedlnost Ježíše Krista. Děje se to, když člověk věří. Cítí se být jako církev spíše podřízeni státu. Pojetí církevní struktury a bohoslužeb je bližší katolickému.ᛏ
Huldrych Zwingli (1484–1531) činí Boha základem všeho i každého jednotlivého děje. Lidská svoboda neexistuje, takže prozřetelnost zahrnuje i hříšné činy. Bůh, i když působí hřích, nepodléhá zákonu mravníᛏmu, neboť jej sám teprve tvoří. Z toho je jediné východisko předurčení (predestinace). Významné je i hlásání nepodmíněnost přirozeného zákona a líčení Božské spravedlnosti, která nařizuje neomezenou lásku k bližnímu a svatý život, jenž nezná majetek, zisk, přísahu a válku. Jeho kázání dala vznik demokraticko-komunistickým obcím novokřtěnským, které chtěli uskutečnit původní komunistický ideál apoštolského života. A právě tyto sekty, hlásající laický útvar náboženství, šířily nový ideál spravedlivého sociálního řádu.ᛏ
Martin Luther (1483–1546) žil velmi přísný život augustiniánského mnicha. Když tu náhle zoufalého Luthera, který se přepínal v sebekázni, napadlo, že žádné, ani sebevětší úsilí nemůže člověka zbavit jeho nedokonalosti (hříchu) a konečnosti (smrti). Klíčem se stalo místo z Pavlova listu Římanům (Ř 1,17): „Spravedlivý bude živ z víry“. To pro Luthera nadále znamenalo, že jen víra v nepodmíněnou milost Boží člověka ospravedlňuje, kdežto mravní úsilí a dobré skutky k tomu nemohou ničím přispět. Toto „učení o ospravedlnění pouhou vírou,“ se stalo jádrem lutherského reformačního vyznání. Ospravedlnit a tím i spasit, člověka může jen milost Boží.ᛏ Odpovědí člověka na Boží nabídku spásy může jen víra, kdežto úsilí o dobré skutky není podmínkou, nýbrž důsledkem víry. Závazné měřítko správné křesťanské víry je jen Písmo svaté, které je oprávněn vykládat každý věřící. Ani tradice ani učitelský úřad církve, závazným měřítkem správné křesťanské víry nejsou.ᛏ
Erazmus Rotterdamský (1466–1536) byl nejslavnějším představitelem biblického humanismu. Ten se na rozdíl od světsky zaměřeného renesančního humanismu, který svou pozornost obracel k „pohanské“ antice, vracel k antice křesťanské – k řeckému originálu Nového zákona, ke spisům církevních otců a vůbec ke křesťanské zbožnosti prvních staletí církevních dějin. Právě zde našel Erasmus jediný možný základ jednoty křesťanů a lék na všechny rozkoly. Dále odmítl význam velké většiny teologických úvah a formulací a místo nich vzpomenul ctnosti, které Ježíš nastínil v Novém zákoně a které pro něj samého byly podstatou křesťanství.
V době zesvětštělého renesančního papežství Erasmus usiloval o obnovu církve v duchu evangelia. Vždy přitom trval na tom, že má jít o pokojnou církevní reformu a že reformovaná církev musí být jedna.
Erasmus vyzval teology, aby se shodli na definování věcí nezbytných, jako jsou Boží láska, milost, ospravedlňující víra a ke spáse sloužící skutky, a oddělili je od otázek méně podstatných, ve kterých postačí vzájemná tolerance.ᛏ
Friedrich Ernst Daniel Schleiermacher (1768–1834) vyhrotil pietistický názor, že víru je potřeba procítit a zažít, do tezí, že náboženství je pouze cit a zážitek. Před Schleiermacherem byla křesťanská teologie chápána jako popis Božího zjevení, jak jej nacházíme v Písmu či tradici. Pro Schleiermachera se zjevením stává náboženská zkušenost každého jednotlivce.ᛏ Nauky a dogmata nejsou pro náboženství nutná. Teologie přichází až tam, kde chceme o náboženství uvažovat.ᛏ Zároveň by člověk nemohl být věřící a zbožný a zároveň nemravný. Je tedy náboženství skutečný základ jak vědění, tak jednání. Ostrou dělicí čárou mezi zbožností a teologií ovšem opevnil náboženství proti útokům skeptikůᛏ
Podstatou zbožnosti je vědomí absolutní závislosti na Bohu, což je totéž jako, obecenství s Bohem. Bibli Schleiermacher pojímá spíše jako záznam lidské náboženské zkušenosti než jako zjevení od Boha či svědectví o Božím jednání v dějináchᛏ
Křesťanství záleží v tom, že jeho středem je vykoupení v Ježíši Kristu. Teprve Ježíš Kristus dává náboženství jeho čistotu a hloubku. Schleiermacher mluví o Kristu slovy, která se na první pohled zdají biblická a reformační. Reformátoři by nám však jasně odpověděli, že je to poměr bezprostřední víry v Pána, v němž máme odpuštění hříchů. Schleiermacher by nám však řekl, že Ježíš Kristus je počátek nového náboženského dění. Náboženský zásah Kristův prochází dějinami a věřící člověk je jím zasažen.ᛏ
Přes všechen Schleiermacherův důraz na snahy o čistotu citu, nalezli bychom u něho zvláštní nechuť k mravnímu hodnocení, plynoucí z jeho teze, že náboženství není jednáním.ᛏ Tvrdil, že osobě Ježíše Krista prý nemáme přisuzovat větší význam, než si žádá jeho jednání (dílo). Nízké mínění o díle Ježíše Krista bude mít za následek nízké mínění o jeho osobě.ᛏ A Schleiermacherovo mínění o Ježíši Kristu je v důsledku jeho nedostatečného porozumění lidské hříšnosti velice nízké. Ježíš Kristus nepřišel proto, aby zaplatil za naše hříchy, nýbrž aby nás učil a dal nám příklad. Jeho úkolem je v podstatě přivést nás k tomu, abychom si uvědomili Boha. Jediné božství, které k tomu potřebuje, je dokonalé vědomí Boha. Zatímco my máme toto vědomí zatemněné a chabé, v Ježíšovi je v každé chvíli dokonalé. To způsobuje neustálou živou přítomnost a reálnou existenci Boha v něm. Od ostatních lidí se Ježíš odlišuje pouze svou absolutní bezhříšností a naprostou dokonalostí. Ta mu propůjčuje všechno, co potřebujeme ke spáse. Také jeho lidství, jež se od našeho liší pouze dokonalostí, nám umožňuje dosáhnout spásy. Na druhou stranu nemůžeme Ježíši Kristu připisovat žádnou činnost, jež neodpovídá jeho významu, protože by to už nebyla vpravdě jeho činnost. V Scleiermacherově pojetí díla Ježíše Krista jsou zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a druhý příchod Vykupitele zbytečné.ᛏ
Barth (1886–1968) neuvažoval o slově Božím jako o nauce nebo vyjádřeních, ale jako o události, tedy o něčem, co se děje. Boží slovo je událost Božího promlouvání k člověku v Ježíši Kristu; je to Boží osobní zjevení sebe sama. Boží slovo proti nám nestojí jako objekt, který můžeme analyzovat a mít ve své moci, ale jako subjekt, jež naopak ovládá nás a působí na nás. Jak se o tom ale můžeme dovědět? Bible, Boží psané slovo, je svědectvím o Božím zjevení. Její funkce je ukazovat k Ježíši Kristu. I dnešní církev musí prostřednictvím hlásaného slova v kázání a teologii svědčit o zjeveném slovu. Toto hlásání musí vycházet z psaného slova – Bible. Nic jiného nemá církev právo hlásat. Psané slovo Písma a hlásané slovo nejsou samy o sobě zjevením, nýbrž omylnými lidskými slovy, jež ke zjevení ukazují,ᛏ ale když se Bůh rozhodne skrze ně promluvit, stávají se slovem Božím. Bůh promluvil k člověku skrze Ježíše Krista. Bible o něm přináší svědectví. A protože se Bible čte a hlásá, promlouvá skrze psané a hlásané slovo Bůh. Takže když se pro to Bůh rozhodne, psané a hlásané slovo se stane skutečně tím, o čem svědčí – Bohem, který k nám v Ježíši Kristu osobně hovoří. Tyto tři podoby Božího slova – zjevené, zapsané a hlásané – nelze oddělovat. Existuje jen jedno slovo ve třech podobách. Protože Boží slovo je pro Bartha událost, něco, co se děje, nemůže Bibli jednoduše nazývat Božím slovem. Bible je Božím slovem pouze v tom smyslu, že svědčí o minulé události Božího promlouvání a že skrze ni Bůh mluví i dnes. (Zde je podle některých kritiků sporný moment. Boží slovo podle nich může být chápáno jednak jako událost Božího promlouvání k nám, jednak jako obsah této řeči, jak jej nacházíme v Bibli.)ᛏ
Teologie má mít podle Bartha základ pouze v Božím slovu, a ne v lidské filozofii. Barth odmítal veškerou přirozenou teologii – totiž teologii založenou na stvoření či lidském rozumu, nezávislou na křesťanském zjevení.ᛏ
Na sklonku života Barth svůj postoj mírně pozměnil. Ježíše Krista jako jediné slovo Boží postavil proti jiným pravdivým slovům, jimiž Bůh promlouvá. K nim patří nekřesťanský svět a materiální stvoření. I nadále však trval na tom, že ona slova nejsou nezávislá na jediném zjevení Boha v Ježíši Kristu. Jediné Boží slovo k člověku se stalo v Ježíši Kristu. Veškeré Boží jednání s člověkem se děje v Kristu a skrze Krista. Tato zásada vylučuje přirozenou teologii, zato však je hlavním principem celé křesťanské teologie. Všechny nauky se mají vykládat christologicky (christologické soustředění). Jde o princip vedoucí k radikální revizi některých tradičních dogmat. Je chybné předpokládat, že Bůh vidí některé lidi v Kristu a jiné mimo Krista. Bůh vnímá všechny lidi v Ježíši Kristu, tedy jako ospravedlněné – a to i tehdy, když to odmítají uznat. Nemáme právo ukazovat lidem jejich hříšnost kázáním zákona. Učení o hříchu nelze porozumět nezávisle na Ježíši Kristu. Ti kdo jej neznají, nemohou mít pravdivé poznání hříchu. Hřích je nutno chápat jako naši reakci na Boží milost, a ne naopak. Je chybou se domnívat, že vtělení Ježíše Krista se stalo proto, že člověk zhřešil. Barthovo důsledné uplatňování tohoto christologického principu má tu a tam za následek deformaci biblické představy. Později Barth uznal, že byl příliš jednostranný v důrazu na Boží božství. Uznal, že ruku v ruce s Božím božstvím a v jeho rámci jde i Boží lidství v Ježíši Kristu. „V Ježíši Kristu není člověk oddělen od Boha a Bůh od člověka.“ᛏ
Církev československá husitská
„V katolické církvi se po první světové válce v návaznosti na starší reformní hnutí šířila snaha vytvořit národní církev, která by spojovala různé národní křesťanské tradice. Husitská tradice v tehdejším chápání v tom sehrála důležitou roli, takže se později dostala i do názvu církve. Bohoslužby jsou svým vnějším tvarem asi na půl cesty mezi katolickými a protestantskými. Věrouka se nepřehledně vyvíjela. Pro začátky nelze říci, že by východiskem byla bible, později šel vývoj tímto směrem. Za hlavní kritérium je přijímán Duch Kristův.
Místní jednotkou je náboženská obec. Spravuje ji volený orgán, rada starších a farář nebo farářka. Území České republiky je rozděleno na diecéze, v jejím čele stojí zvolení biskupové. Centrum s volenými orgány a v čele s patriarchou je v Praze.“ᛏ
Nekřesťanské společnosti s vazbami na křesťanství
Katolíci, pravoslavní a protestanté různých směrů se shodují alespoň v těch nejpodstatnějších věcech. Dále uváděná skupina náboženských společností má sice historické vazby na křesťanství, Ježíš Kristus pro ně hraje určitou roli, ale od křesťanství se přesto v základních věcech liší.ᛏ
Unitáři chápou Ježíše jako mudrce a učitele mravnosti a správného názoru na život. Některé jejich směry kombinují prvky křesťanství (monotheismus, křesťanskou etiku) s prvky jiných náboženství. Spíše než církví jsou společností s obecně náboženským a terapeutickým zaměřením. U zrodu Náboženské společnosti československých unitářů stál Norbert Čapek a manželka prezidenta T. G. Masaryka. V Československu (psáno roku 1992) existují rozptýleně, centrum společnosti je v Praze, kde také vydávají svůj časopis Cestaᛏ
