Milétští myslitelé hledají odpověď na otázku: „jaká je základní přirozenost (fyzis=zdroj života) světa?“ Tuto přirozenost pokládají za počátek (arché) všeho a neměnný podklad vší změny.1
„Díváme-li se na rostlinu, např. růži,“ pozorujeme její „viditelné části (stonky, listy, květy). Chceme-li jí porozumět hlouběji, zjistíme, že vše zřejmě vyrůstá ze skrytého kořene, který je zdrojem“ jejího života. „Miléťané hledají kořen přírody, zdroj jejího života.“2
„Thalés z Milétu (asi 624-545 př. n. l.) -astronom, inženýr i politik (proslavil se především předpovědí zatmění slunce v r.585 př. n. l.) pokládal za takovou“ přirozenost, z níž vše vyrůstá, vodu. Snad si ji můžeme představit jako „vlhkou propast bez mezí,“ z níž se rodí svět.3
Nietzsche krásně napsal: „Zdá se, že řecká filosofie začíná [...] větou, že voda je původem a mateřským klínem všech věcí.“ V ní již, i když ve skrytém stavu, „je obsažena myšlenka ‚vše je jedno‘.“ Tato věta z něj dělá filosofa.4 To řekl na základě pozorování „o proměnách a výskytu vody - přesněji řečeno vlhkého“.5
„Anaximandros (asi 610-545 př. n. l.) autor díla O přírodě, z nějž se nám zachovalo několik zlomků, je nepochybně filosoficky nejvyspělejším představitelem milétské školy. Vytvořil mimo jiné vizi země v podobě válce vznášejícího se v prostoru a teorii vzniku života ve vodě a jeho postupného přenesení na souš. První formuloval představu, že člověk povstal původně z živočichů jiného druhu. Jako základ všeho chápe apeiron (bezmezno), bezmezný princip nesmyslové (smyslově nevnímatelné) povahy.6
Někteří filosofové dali do oběhu tento nápad: „Představme si cestu k horizontu, kterého se nelze nikdy dotknout, neboť naším postupem ustupuje a beze změny trvá. Apeiron lze považovat za poslední horizont.“7
„Apeiron je bezmezné; [možná lépe: neohraničené, neomezené, neurčité a tedy i smyslově nevnímatelné] nemá-li meze, nemá ani tvar, protože beztvaré nezačíná ani nekončí, nedá se uchopit.“8
Věci z něj povstávají a vzájemným hraničením se „navzájem vymezují, dotvářejí a posléze zahlazují. Za vznik se platí zánikem - opět do apeiron, které jediné ani nevzniká, ani nezaniká.“9
Anaximenés (asi 585-525 př. n. l.) stanovil za základní živel vzduch. „Z něj vše povstává zhušťováním a zřeďováním se v něj opět obrací. Vzduch je životem a pohybem jsoucího, je neviditelný, a přesto existuje, vše prostupuje i obklopuje. I když je sám beztvarý, zakládá tvářnosti. Tvoří duši všeho. (i v češtině mají slova vzduch, duch, duše, dech totožný slovní základ).“10
Pozdější stoupenec milétské filosofie Diogenés z Apollonie (kolem 430) se shoduje s Anaximenem v tom,
že za počátek věcí uznává vzduch, přiděluje však vzduchu i vlastnosti duševní, rozum a vědění. Chápe jej jako princip
myslící a rozumný, jenž vším proniká a ve všem jsoucnu působí pohyb, život, vnímání i myšlení. Přetváří tedy starší milétské učení,
aby jej obhájil proti myšlení Anaxagorovu, všímaje si více přírody.11
Milétští „myslitelé se snaží pochopit svět z něj samého, domýšlejí svá smyslová pozorování a jejich úsilí ústí v představě jediného základního principu (monismus), který je neměnným podkladem měnlivostí věcí a dějů, základní přirozeností, na níž se vše účastní. Svět je chápán jako jeden, věčný, nestvořený, živý organismus.“12