Petr Chelčický dovedl reformační snahy do krajních důsledků. Ideu křesťanské lásky vystihl v její nejčistší, nesmlouvavé formě. Zdrojem poznání Boha a jeho příkazů je Písmo, které si má každý právo vykládat podle svého uvážení, bez zřetele na církevní tradici. Hlavním prostředkem k spasení je poctivá víra a konání dobrých skutků.ᛏ

Soustavnýmᛏ studiem Písma, Husových a Viklefových spisů došel k poznání, že Bůh, který se sám zjevil v Ježíši Kristu, je jediným svrchovaným pánem, jemuž se musí křesťan plně odevzdat a poslouchat jeho přikázání bez polovičatosti. Křesťan musí být Božím bojovníkem v jiném smyslu, než jak tomu rozuměli husité, nikoli mečem, ale duchovním bojem. Nesmí odporovat zlu zlem, vrcholem jeho boje má být láska k nepříteli. Jeho učení vyplývalo z velké víry v moc Boží lásky. V Kristo­vě jménu vystoupil důrazně proti feudalizmu.ᛏ Stát pokládal za zlo, křesťanský stát je nemožný. Povstal velice proti zlým kněžím. Že nejsou-li dobří, je lépe být bez kněží. Chelčický zavrhuje i obchod, města pokládá za pelech všeho zla.ᛏ

Důležité a zejména pro dobu charakteristické je, že jako laik troufá si rozhodovat o věcech duchovních. Tím se ovšem naprosto postavil proti scholastikům.ᛏ V učení, které tehdy stálo v popředí, v učení o eucharistii, zavrhuje transsubstanciaci, přece však věří, že Kristus podstatně jest v eucharistii přítomen. Ovšem nepodařilo se mu ukázat, jak si to lze představit.ᛏ

Obhajoval proti mnohým důsledně mírové řešení konfliktů, odmítal násilí a ozbrojený boj. […] Z absolutního morálního hlediska považoval jakýkoliv ozbrojený boj nejen za neúčinný, ale i za těžký hřích vedoucí člověka k těžkému zatracení. Učil, že krutosti plodí další krutosti, že válečný konflikt „požírá“ jak poražené, tak vítěze.ᛏ

Chelčický v díle O boji duchovním působil na své současníky i na následující generace v duchu středověkých rozprav hlásajících v bezvýchodné situaci naprostý odklon od pozemského života, včetně těch nejintimnějších svazků. Byl hluboce zděšen, vnitřně zasažen všeobecným barbarstvím své doby. Nerozlišoval mezi hrůz­nými činy křižáků a krutostmi božích bojovníků a táborských fanatiků. Východis­kem se mu stalo pohroužení do vlastního nitra a pokorné naslouᛏchání slova Boží­ho.ᛏ

Oficiální názor církve, podle něhož tvoří základ křesťanské obce prostá příslušnost k jednomu ze tří stavů vytvářejících strukturu tehdejší společnosti (duchovní a světské pány a dělný lid), Chelčický odmítl. Příslušnost neopravňuje nikoho k účasti ve sboru vyvolených ke spáse. O tom, kdo do církve opravdu náleží, rozhodují poctivá víra a skutky věřícího. V církvi nemá žádné místo donucovací moc, žádný druh násilí.ᛏ Zřízení státní a zákony vznikly pro nedokonalost a hříš­nost křesťanů, jsou to proto zřízení pohanská. Ze stanoviska křesťanského je zamítá, právě tak jako za­mítá trest smrti a válku.“ᛏ Kněží a světští páni nemají právo nutit poddané, aby pro ně pracovali. Všichni věřící křesťané jsou povinni opatřovat si prostředky k životu vlastní prací.ᛏ

V pojednání O trojím lidu kritizuje středověké křesťanské učení o rozdělení společnosti. Překročil nejen nauku římské církve, ale i názory husitských mistrů, včetně Husa, který koncepci trojího lidu ještě akceptoval. „Ostří Chelčického argumentace neunikla žádná vrstva tehdejší společnosti, dokonce ani husitská šlechta. Upozorňoval na skutečnost, že sice hájí mečem Boží zákon, bojuje proti Římu, ale na straně druhé i ona nepřestává vysávat a utiskovat poddaný lid, jenž ji živí prací svých rukou. Častoval nevybíravými slovy také měšťany, odsuzoval zvláště vykořisťovatelskou praxi kupců a obchodníků na Táboře i v dalších centrech husitské revoluce, která si podle jeho názoru nijak nezadala s kořistěním šlechty a klášterů.“ᛏ

Chelčický podal ucelenou kritickou analýzu všech složek privilegovaných vrstev středověké společnosti. Jeho srdce bylo na straně prostého venkovského člověka. Neustálou konfrontací stávajících poměrů s životem prvotních křesťanů, zaútočil jako nikdo jiný v jeho době na samotnou podstatu hierarchizovaných struktur společenského systému, otřásl středověkým morálním kodexem, tvůrčím způsobem rozvinul a překonal myšlenkový horizont svých předchůdců.ᛏ

Ve vrcholné Chelčického práci Síť víry pravé […]ᛏ vyjadřuje svůj názor na to, jak by měla vypadat skutečná křesťanská společnost vybudovaná na zásadách evangelia. Ústředními pojítky lidí v ní mají být láska, rovnost, bratrství. Přes hlubokou skepsi a bolestnou rezignaci Chelčický nepřestal precizovat své představy o společenství pracujících lidí. V atmosféře dějinného soumraku uchoval poselství hluboké huma­nity, které obsahovala česká reformační tradice, pro následující pokolení.ᛏ