Erasmus byl nejslavnějším představitelem biblického humanismu. Ten se na rozdíl od světsky zaměřeného renesančního humanismu, který svou pozornost obracel k „pohanské“ antice, vracel k antice křesťanské – k řeckému originálu Nového zákona, ke spisům církevních otců a vůbec ke křesťanské zbožnosti prvních staletí církevních dějin. Právě zde našel Erasmus jediný možný základ jednoty křesťanů a lék na všechny rozkoly. Táže se: „Což není možné být zajedno s Otcem, Synem a Duchem svatým, aniž bychom byli schopni filosoficky vysvětlit rozdíly mezi nimi, jakož i mezi zrozením Syna a vyzařováním Ducha svatého?“ Dále odmítl význam velké většiny teologických úvah a formulací a místo nich vzpomenul ctnosti, které Ježíš nastínil v Novém zákoně a které pro něj samého byly podstatou křesťanství: „Jestliže nevíte, zda Duch vychází z Otce a zda má Syn jeden či dva počátky, nebudete zatraceni; zatracení však neuniknete, nepěstujete-li plody ducha: lásku, radost, klid, snášenlivost, laskavost, dobrotu, trpělivost, milosrdenství, víru, skromnost, zdrženlivost a cudnost.“

V době zesvětštělého renesančního papežství Erasmus usiloval o obnovu církve v duchu evangelia. Vždy přitom trval na tom, že má jít o pokojnou církevní reformu a že reformovaná církev musí být jedna. V roce 1516 pak Erasmus vydal vůbec první tištěnou verzi Nového zákona v řečtině se svým latinským překladem, který byl o pět let později použit Lutherem jako základ jeho překladu Bible do němčiny.

V době rozpadu Evropy na dva nesnášenlivé náboženskopolitické bloky se stal představitelem „třetí cesty“, která byla založena mj. na rozlišování mezi základními články víry, s nimiž křesťanství stojí a padá, a dogmaty nižšího řádu, jejichž nesdílení by nemělo vést k něčí exkomunikaci či ke zničení takové hodnoty, jakou je jednota církve.

Erasmus v roce 1533 napsal knihu „O obnovení jednoty církve“, Vyzval v ní teology, aby se shodli na definování věcí nezbytných, jako jsou Boží láska, milost, ospravedlňující víra a ke spáse sloužící skutky, a oddělili je od otázek méně podstatných, ve kterých postačí vzájemná tolerance. Katolická církev by měla ke znovusjednocení přispět potlačením všeho, co v jejím životě zavání pověrčivostí, a představitelé reformace zase uznáním práv tradice. Všichni by si podle Erasma měli dávat pozor na zraňování, očerňování, vylučování a proklínání druhých. Pak se Bůh jistě smiluje nad tímto společným úsilím o pokoru, lásku a křesťanské sebezapření.ᛏ