Karl Barth (1886–1968) po popření jakéhokoli apriorního náboženského vědomí nebo citu, kterým dosud bohoslovci operovali, začíná Barth tvrdit, že pro církev a jejího bohoslovce je možná jen jedna cesta: napínat sluch tím směrem, odkud je slyšet hlas Boží. Vždyť theologie nemůže být v podstatě ničím jiným, než především nasloucháním Slovu Božímu. Člověk musí hledat pevnou oporu vně svého nitra a nikoli sám v sobě. Člověk nemůže budovat víru na svém lidství, byť bylo sebeušlechtilejší a kdyby usilovalo o ty nejčistší ideály. A co Bůh? Bůh je nejdříve jen skrytý Bůh, k němuž se člověk nemůže dostat vlastním úsilím. Neexistuje přirozená cesta, které by vedla od člověka k Bohu. Jej poznáváme jen proto, že v Ježíši Kristu nastoupil cestu k nám lidem. Promluvil k nám ve svém slovu, které se stalo v Ježíši Kristu tělem. Církev je pro Bartha místo, kde se děje Boží řeč a kde je člověk postaven před mluvícího Pána církve a proto i Pána celého lidského života. Dogmatikova práce, podle Bartha, není a nemůže být nikdy nic hotového. Slovo Boží se stává měřítkem křesťanského kázání. Rozeznává: 1) Slovo zjevené. To je vlastní Slovo Boží, které však námᛏ lidem není bezprostředně přístupné. Nemůžeme je přímo poznat. Tímto slovem je Bůh zjevený v Ježíši Kristu. Člověku je dosažitelné jen jako Písmo svaté, o němž si musíme uvědomit, že je to již jen pouhé lidské slovo. A přece jen není pouhým lidským slovem. Je slovem lidským jen potud, pokud je snahou o vyjádření Slova Božího, pokud svědčí o Slovu zjeveném. A je to zase Slovo Boží, pokud je možno, aby lidským slovem bylo vyjádřeno Slovo Boží. Máme-li tedy před sebou psané slovo v Písmu, v bibli, pak si musíme být jasně vědomi toho, že zde nepřicházíme do styku přímo s Božím hlasem a že skutečné zjevení, skutečné Slovo Boží je skryto za tímto Písmem svatým. A konečně k těmto dvěma formám Slova Božího přistupuje 3) slovo kázané. To je další odlesk skutečného Slova Božího. Ježto to je odlesk Slova Božího, je zřejmé, že kázané slovo také není přímo, nýbrž jen nepřímo Slovem Božím. Lidské slovo, slovo kazatelovo, kázání je jen prostředkem Slova Božího. Ale kázání v církvi je v Slovu Božím založeno a je jím vedeno. Je to totéž Slovo Boží, o němž svědčili proroci a apoštolové. Při určování tohoto kázaného slova je Barth zvláště opatrný. Křesťanský kazatel se sice odvažuje mluvit o Bohu a o vztahu člověka k Bohu, ale kázání jako lidský akt není a nemůže být ničím jiným než pouhou souřadnicí Slova Božího. Proto se Barthovi stává dogmatika činností, která musí zbožné slovo kázání vztahovat na zjevení, o němž svědčí Písmo svaté. Jestliže Bůh jako Pán jednou mluvil k Mojžíšovi a prorokům, k evangelistům a apoštolům, mluví psaným slovem jako tentýž Pán ke své církvi. Církev však není paní nad Slovem Božím a nad zjevením. Její autorita je založena pouze v autoritě Slova Božího a je jím omezena jako autorita jen prostředkující, relativní a formální. Bůh dává církvi pověření k tomu, aby mluvila. Činí to tak, že nám svědectvím kazatele zvěstuje své zjevení. Tak se stává Slovo Boží slovem církevního kazatele a přímým předmětem dogmatické práce. Problémem dogmatiky je čisté učení. Dogmatika je funkcí poslouchající církve a současně je funkcí církve vyučující. Význam Barthův tedy spočívá v tom, že podnikl pokus přemyslet reformaci v celé její šíři. Cítil se k této práci zavázán proto, že reformace postavila proti katolickému principu svátosti princip Slova Božího.ᛏ