Huldrych Zwingli (1484–1531) dovedl spojit hluboké náboženské přesvědčení se značným filosofickým rozhledem. Ve spise De providentia (1530 – O prozřetelnosti) projevuje novoplatonský pantheismus, jsa zvláště pod vlivem spekulací Pica Mirandolly a činí Boha základem všeho i každého jednotlivého děje. Lidská svoboda neexistuje, takže prozřetelnost zahrnuje i hříšné činy. Jeho theodicea prozrazuje ockamovský fideizmus (nepodmíněnost víry) a záleží v tom, že Bůh, i když působí hřích, nepodléhá zákonu mravníᛏmu, neboť jej sám teprve tvoří. Z toho je jediné východisko předurčení (predestinace). Významné je i hlásání nepodmíněnost přirozeného zákona a líčení Božské spravedlnosti, která nařizuje neomezenou lásku k bližnímu a svatý život, jenž nezná majetek, zisk, přísahu a válku. Jeho kázání dala vznik demokraticko-komunistickým obcím novokřtěnským, které chtěli uskutečnit původní komunistický ideál apoštolského života. A právě tyto sekty, hlásající laický útvar náboženství (proti kněžím jiných církví znají jen „muže slova“), šířily v této době, a to více než jedno století, po všech zemích, kam se rozptýlily, nový ideál spravedlivého sociálního řádu.ᛏ
