Jean Jacques Rousseau (1712-1778).

Jeho práce předznamenávají věk revolucí a přinášejí další přehodnocení lidského sebeporozumění¹

„Jestliže např. Hobbes soudí, že agresivní lidská přirozenost se ve společnosti ‚polidšťuje‘ ke kooperativnímu chování, Rousseau naopak zdůrazňuje deformující vlivy kultury i státu, které ‚dobrou‘ lidskou esenci kazí. Různé ‚osvěty‘, společenská hierarchie, touha po majetku nezaloží přirozené lidské štěstí. To spočívá v prostotě, nevinnosti, chudobě - tedy ve vlastnostech a postojích, které ve společenském žebříčku hodnot nestojí právě vysoko.²

Co dělat? Vrátit se k přirozenému přírodnímu stavu, k animalitě, k nezávislosti [...] , a tak obnovit původně pozitivní potenciál lidskosti. Proti deformujícím vlivům je ovšem třeba také aktivně vystupovat snahou o reformu společnosti podle přirozených potřeb a práv lidského nitra.³

Základním nositelem těchto tendencí - silou, která může věci změnit - je lid, který ve vhodném okamžiku vystupuje jako jasnozřivá dějinná síla.⁴

Rozdíly mezi lidmi jsou jednak přirozené (fyzické předpoklady, talent, stáří, pohlaví), jednak nepřirozené (majetek, privilegované společenské postavení). Ty druhé je třeba zrušit ve jménu rovnosti.“⁵

„Legitimitu moci Rousseau spatřuje (podobně jako Locke) v souladu ovládaných s výkonem této moci. Rousseau ovšem neklade důraz na pole možností individua, ale na kolektivitu - lid. Vůle jedince se ztrácí v kolektivní vůli, která je základním subjektem dění. (Zde mají kořeny trendy ústící v socialismu.)“⁶

Rousseauova pedagogika v souladu s řečeným - velí: nepřekážet dítěti, nevnucovat mu cizorodé prvky, upravit podmínky tak, aby mladý člověk mohl svobodně rozvíjet svou přirozenost. Rostliny lze jistě přinutit, aby rostly vodorovně, ale ponecháme-li jim volnost, porostou vzhůru.⁷

Rousseau vytvořil intelektuální platformu, z níž vzešla bouře revolučních přeměn, a na druhé straně citlivostí přístupu k člověku výrazně ovlivnil vznik evropského romantismu.⁸