„Kdybychom označili Augustina Smetanu jako hegelovce, nebyla by tím jeho filosofie vystižena, neboť Smetanovo myšlení je příliš samorostlé a nelze je vysvětlit zařazením do jakékoliv školy. Vytvořil si svůj výklad světa, který obsahuje též myšlenky nehegelovské a protihegelovské. Smetanův filosofický systém je pokusem o překonání dualismu pomocí relativní identity nekonečna a konečna“.
Podle něho je vědomí identita nekonečna a konečna, při čemž nekonečno a konečno ve vzájemné spojitosti dávají konkrétno. Základní tezí celého systému je věta, že „duch ve své dospělosti jest poznání, že vše skutečno jest něco srostlé z nekonečna a konečna, konkrétno“.
Z takto pojatého vědomí a ducha vyvozuje Smetana svůj pojem vývoje. Principem všeho dění je právě protiklad nekonečna a konečna. Světové dění je určováno zákonem rozlučování a slučování. Pokud je nekonečno určováno konečnem, vzniká rozlučování, pokud konečno je určováno nekonečnem, vzniká slučování. Toto rozlučování a slučování je pouze relativní, neboť konečno musí opět vplynout v nekonečno.1
Vývoj počíná projevy astronomickými a geologickými, dospívá přes vývojové stupně až k duchovým lidem, kteří po smrti přecházejí v bytosti ideové, ty pak přecházejí v bytosti citové, jež se po zániku rozplývají opět v duševní imponderabilia jako je duševní magnetizmus, elektřina nebo světlo, aby nakonec splynuly s duchem země, slunce a vesmíru. Vznik a zánik ducha, vývojové přechody z hmotnosti až do duchovosti a zpět do nové totožnosti s vesmírem, jsou důsledkem relativní totožnosti nekonečna a konečna.2
I dějiny chápe Smetana jako boj nekonečna a konečna, božskosti a pozemskosti. Boj skončí přechodem do božskosti, jenž se uskutečňuje v přítomné době. Převedení lidstva do božskosti bude dílem Slovanů, kteří francouzské a anglické vymoženosti svobody i německou vědu dovrší uměním a láskou a uskuteční tak věk humanity.
Smetanova filosofie je čistě spekulativní systém romantické přírodní filosofie. V duchu pokantovské filosofie identity usiluje o překonání Kantova dualismu bytí a myšlení.
Smetana spojuje ve svém systému mnoho myšlenek původních i cizích, avšak zpracovává je v zcela samostatnou stavbu. Přes všechnu spekulativnost žádá ve filosofii také živé nadšení jako zdroj poznání a má smysl pro konkrétno. Podle Masaryka spojuje v sobě Smetana čistě českým způsobem mystičnost a kritičnost.
Po revolučním spisku Smysl naší doby (1848) vydal Augustin Smetana originální dílo Katastrofa a vyústění dějin filosofie. (1850). Velký spis Vznik a zánik ducha vyšel až po Smetanově smrti.3
