Dualistické uspořádání Rakouska-Uherska mělo značný dopad na záležitosti vojenské organizace. Po roce 1867, kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, byly ozbrojené síly monarchie tvořeny třemi součástmi. Hlavní vojenskou sílu Rakousko-Uherska tvořily Císařské a královské společné pozemní vojsko (název od 1889) (Kaiserliches und königliches gemeinsames Heer) a Císařské a královské válečné námořnictvo (Kaiserliches und königliches Kriegsmarine) společné pro obě její části. Vedle nich byla zřízena další dvě vojska - zeměbrany, čili zemské obrany. Císařsko-královská zeměbrana (Kaiserlich-königliches Landwehr) pro tzv. Předlitavsko a Královská uherská zeměbrana (Magyar király Hónvédség) pro tzv. Zalitavsko. Společné armádní síly měly být nasazeny ve vojenských operacích týkajících se celé monarchie, zatímco jednotky zeměbrany a honvédů se měly angažovat pouze v obraně vlastního teritoria. Ovšem na počátku 20. století se i tyto složky staly součástí společných ozbrojených sil. Součástí těchto zeměbran byly i jednotky teritoriální obrany, jednak Císařsko-královská domobrana (Kaiserlich-königlich Landsturm), jednak Královská uherská domobrana (Magyar király Népfelkelo). Podle původních představ měly poskytovat pouze doplňky pro prvosledové jednotky poté, co byly všechny jejich zálohy mobilizovány, reálně však domobrana tvořila vlastní vojsková tělesa a zčásti i vyšší velitelství, jež se podílela na válečných taženích spolu s ostatními ozbrojenými silami.1
Domobrana byla tedy určena k podpoře armády a zeměbrany. Měla nahrazovat ztráty polních vojsk a přebírat různé pomocné služby například střežení hranic a zajatců, dopravu a ošetřování raněných a nemocných, nebo mohla být použita k technickým a kancelářským pracím.2
